Ján Mančuška: Dvojník
Video instalace, 2008.
- Denně / , ÚLUV
Takže můžu začít? Příběh, který vypráví hlavní aktér filmu do jisté chvíle působí jako True Story, příběh, který mohl zažít sám autor, nebo ho od někoho slyšel. To by odpovídalo Mančuškovu sběrnému ready-made principu některých jeho scénářů – mužský hrdina se vrací v noci domů, je v důvěrně známém domě, vystoupá po schodišti, zasune klíč do dveří svého bytu a odemkne dveře. Za dveřmi však stojí cizí muž, jehož nikdy neviděl a po krátké absurdní rozmluvě ho z bytu vyhazuje. Vypravěč se snovou přesmyčkou ocitl v blízkém městě (Bratislavě), kde jak si posléze uvědomuje, existuje zcela identická čtvrť, dům i byt, do kterého pasuje jeho klíč. Kafkovská zápletka je inscenována jako paralelní narace „reálného“ herce a vypravěče, který mluví z filmového záznamu na pozadí – absurdita samotné historky se tak volně zrcadlí v rozdvojených funkcích filmového média – „reálnost“ dokumentu se ocitá v kontrapozici k inscenovanému monologu. Obě tyto dvě vrstvy jsou ale ambivalentní – dokumentární obraz se převrací a stává se inscenovanější než projev herce a naopak, přičemž tento pocit převrácené ambivalence může divák zažít několikrát během filmu. Schizofrenní zdvojení, stejně jako příběh samotný nevede k žádné katarzi, happy endu ani endu. Zůstává jako snová vzpomínka viset. Možná to sjedeme ještě jednou?
Projekty nedávno zesnulého umělce Jána Mančušky (1972-2011) mají povahu kontextuálního výzkumu bezprostřední reality. Umělec se především zabýval procesy percepce a interpretace předmětů, událostí a jejich sociálních funkcí. Ve svých realizacích pracoval s textem, který se osamostatňuje jako objekt a znak, a zkoumal různé možnosti nelineárního čtení. Intenzivně se také zabýval reflexí filmového a divadelního jazyka. V roce 2009 připravil pro festival 4+4 dny v pohybu performance „Neviditelný – Hraní v sekvencích“ adaptovanou na prostory schodiště budovy Federálního shromáždění. V roce 2010 Ján Mančuška realizoval českou premiéru projektu „Hra pozpátku“, která byla poprvé s velkým ohlasem uvedena v Královském dánském divadle v Kodani. Hra pozpátku se hrála v divadle Archa a v divadle Hau2 v Berlíně. Práce Jána Mančušky je možné vidět například ve Stedelijk Museu Amsterdam, Muzeu moderního umění New York, Kunstahalle Basilej a tranzitdisplay Praha.
Ve spolupráci s Vítkem Havránkem, tranzitdisplay – zázemí pro současné umění.
