Čtyři dny | Four days

Je to místo, které dělí Vinohrady od Vršovic, kde mám již několik let své pražské podzemní působiště v Petrohradské ulici, atelier po Martinovi Polákovi a jeho otci Petrovi, který byl také můj kamarád. Ve vinohradských parcích jsem zažila mnohá dobrodružství, a mnohá setkání. Poprvé jsem ve vinohradských parcích kouřila cigarety a scházela se s prvním klukem Jirkou. Během mé školní docházky tady číhali místní exhibicionisté, ale jinak to byla oáza svobody a přírody kam jsem často utíkala. V bytě po rodičích v Chodské jsem dlouho žila se sestrou a často s námi pobývala Markéta Othová, Katka Vincourová. Proběhlo tady spoustu večírků a setkání, prožila jsem v tomto místě velkou část mého dospělého života, sama, nebo se svými partnery, než jsem se posunula do Řipské a později do Stříteže u Poličky, kde žiji dosud. Životním děním jsem se ocitla od tohoto místa v odstupu 180 km.

Tento odstup a vlastně i zkušenost, že nic netrvá věčně, mě inspirovaly k vytvoření symbolu nomádského života a bydliště severoamerických indiánů stanu Teepee. Starost o teepee měly ženy, indiánky a matky kmene. Indiánská filosofie bydlení a vztahu k přírodnímu místu, které dočasně obývali byla postavena jinak, než jsme zvyklí v naší době a kultuře. Teepee je připomenutím filosofie nevlastnění, Indiáni svou zemi nevlastnili, ale přináleželi k ní. I já si na tomto místě chci dovolit znovu přináležet k místu důvěrně známému. Rozbíjím zde svůj stan, a tím vyjadřuji svou sounáležitost s místem.

Nové stěhování národů, které již započalo, prudké vzestupy nájemného a cen bytů, rusko-italská „mafie“, která tuto oblast z velké části vykoupila a s jejímž působením jsem se konfrontovala během brutální rekonstrukce domu v Řipské ulici, mého dalšího vinohradského bydliště, které skončilo mým odchodem na venkov. Symbol teepee je pro mě symbolem odpoutání se a překonání hořkosti této zkušenosti.  

Teepee ponechané jen jako lehká dřevěná konstrukce, kterou ideálně, postupně porůstá a objímá popínavá rostlina, fazole jako symbol potravy, chmel jako symbol zlatavého národního moku, který způsobuje jisté posunutí vnímání a které nás Čechy uzemňuje. Konstrukce stavby jako kostra, která obrůstá mladými výhonky a připomíná jen jakýsi snový a vzdušný, odhmotněný altánek, který je vystaven všem a propojuje všechny základní elementy. Místo k rozjímání. K zastavení a zamyšlení, kdo jsme, kam jdeme, kde je naše místo a domov v tomto současném do značné míry vykloubeném světě pomatených hodnot a kvalit.  

 

Veronika Šrek Bromová je intermediální umělkyně. Vystavovala na mnoha místech Evropy, reprezentovala například Českou republiku na Bienále v Benátkách v roce 1999. Její díla jsou umístěna ve významných veřejných sbírkách u nás i v zahraničí. Od roku 2001 do 2011 vedla Atelier nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze. Jádrem její práce jsou ženská témata, tělo, rody, rodina, alternativní rodina, příroda, mytologie, a v poslední dekádě rozvíjí své vlastní způsoby rituálu – performance. Inspirací jsou jí tradice nativních národů a kultur.