Site specific 'Místa činu' › Příspěvky
přednášejících
bývalé Federální shromáždění
- nová budova Národního muzea
Patricie Anzari:
„Nové paradigma lidského příběhu“ (návod na záchranu světa pro každého)
Třicet let mé praxe psychoterapeuta je opřeno o koncepci krize jako příležitosti k růstu, ke změně. Proto nemohu globální krizi vnímat jinak, než pořadatelé tohoto fóra.
Domnívám se, že krize globální i krize lidských příběhů mají společný zdroj - degenerativní vývoj lidského působení ve světě od otevřenosti k uzavřenosti, od spolupráce k neochotě sdílet, od důvěry k nedůvěře, od altruismu k egocentrismu, od empatie k bezcitnosti, od štědrosti k lakotě, od ohleduplnosti k bezohlednosti, od blízkosti k nedotknutelnosti, od duchaplnosti k bezduchosti... Našlo by se ještě mnoho takových kvalitativních dimenzí, které by problém popsaly. Nerada bych však byla chápána jako někdo, kdo žehrá na vývoj věcí lidských. Je to vývoj přirozený, protože v jistém slova smyslu tu máme co do činění s důsledkem pochopitelné vášnivé koncentrace na technicko - intelektuální rozvoj západní kultury, která po několik století určuje směr ve vývoji lidstva na této planetě. Takovou cestu nelze oddělit od jistého druhu lidské pýchy a odklonu od přirozené spirituality, tedy od pokory a ochoty připustit, že stále ještě lidské poznání neobsáhlo všechny rozměry existence, vědomí a ducha.
Dosud jsme si přisvojili jen nepatrný zlomek poznatelného, chováme se však, jako by nám nic nezůstalo skryto. Většina oborů lidské činnosti trvale porušuje harmonii, vytrhuje z kontextu všehomíra svá témata, která vzápětí povýší nade vše. Nezabýváme se světem ani vlastním nitrem v duchu celostního, holistického pojetí. Nevíme si rady s vlastní, přirozenou spiritualitou, protože jsme propadli zoufalství ze smrtelnosti a konečnosti trojrozměrného bytí. Snažíme se na zánik a zmar vyzrát výkladem kauzálních řetězců ve fungování světa. Někdy dokonce sáhneme k popírání reality z pozice politické moci. Snažíme se zabít smrt chemickými a mechanickými cestami. Konzervujeme se, omlazujeme, klonujeme, rozmnožujeme navzdory přírodním cestám. Boha, svět i život považujeme za svůj osobní majetek, o který se přeci nemůžeme dobrovolně dělit. ("Neříkej, že jsi poznal člověka, dokud jsi se s ním nedělil o dědictví", praví staré francouzské přísloví.) Jsme připraveni bránit své vlastnictví jakýmikoli cestami.
Rezignujeme na duchovní sílu, a tak selhání na cestě k dosažení smyslu a naplnění vysvětlujeme nedostatkem či přebytkem chemických substancí v mozku či dalších částech těla. Trpíme, ale nemůžeme s tím přeci nic dělat - to by bolelo! Musíme počkat na nové vynálezy, které nám pomohou bezbolestně fungovat. Hledání snadných cest za každou cenu však vede spolehlivě k oslabení a pocitu bezmocnosti. Co se ještě má s touto planetou stát, abychom pochopili, že její vývoj jasně naznačuje, že bychom se měli začít otužovat a pracovat na své odolnosti? Vydržet zimu, horko, hlad, žízeň, bolest, daleko dojít po svých, být statečný a obětavý - to by měla být hlavní výbava současných obyvatel Země, hlavní trend ve výchově nejmladších generací. Jaké to je ve skutečnosti? Netřeba popisovat.
Psychoterapie v dosavadním vývoji kladla velký důraz na poznání a analýzu minulosti jedince, nepracovala však tolik s přítomností lidského příběhu a nezabývala se vůbec pohledem do budoucnosti. Dávala velkou důvěru pochopení příčin současných potíží v minulosti. Náhled vše spasí, zdálo se. Výsledkem bylo, že jsme se naučili kráčet s hlavou otočenou vzad a vymlouvat se na selhání rodičů, hledat úlevu od výčitek svědomí či pocitů křivdy. Fakt, že minulost je sice plná zpráv a varování pro současnost a budoucnost, že však neurčuje striktně kvalitu přítomnosti, byl jaksi přehlížen. Nepomohla ani konfrontace s tím, že kvalita dospělosti dvou absolventů podobně těžkého dětství se velmi liší. Někdo křivdy vezme jako doživotní výmluvu a důvod ke skepsi, jiný jako výzvu k velkému výkonu a k víře v dobré konce.
Lze využít dosavadní průběh osobního příběhu jako živnou půdou pro tvorbu vlastního scénáře? Kdy se rozhodujeme pro cestu k vítězství či pro prohru? Jak se stane, že vládu nad naším srdcem získá anděl nebo ďábel?
V pubertě a dospívání se to stane! Tam, kde se odtáhneme od minulosti (reprezentované rodičovskou autoritou), zakotvíme v přítomnosti (silný vliv vrstevníků) a přestaneme se starat o budoucnost, protože tou nás rodiče stále strašili, aby dosáhli svého. Revoltou se však také nevědomky připravujeme o svobodu, dáváme mocným do rukou zbraně, kterými nás "usměrní".
Anděl získá vládu nad srdcem toho, kdo se pro něco nadchne, kdo si dovolí mít sen a pustí se za ním. Probudí se tak v něm životní síla, vůle a ochota nevzdávat se. Ďábel se elegantně usadí tam, kde je okázalé pohrdání živiteli a samozřejmé využívání všech cest k pohodlí, zahrávání si se smrtí formou nebezpečných návyků. Mít sen si dovolí jen ten, kdo neuvěří, že v době dospívání ještě nemůže vědět, jaké místo má ve světě zaujmout. Smysluplnou, a samozřejmě nelehkou cestou se vydá ten, jehož existenciální otázka zní: "K čemu se hodím, co mohu tomuto světu nabídnout?". Planetě se nevede dobře pod vládou té drtivé lidské většiny, která se ptá pouze: "Co je pro mě dobré? Co potřebuji?" I tady se v současnosti potýkáme s předsudky staré dobré materialistické psychologie, která hlásala především naplnění potřeb jako hlavní faktor pocitu smyslu. Nikdo nekráčí v čase dospívání jen jednou či druhou cestou - anděl i ďábel se ve vládě střídají, často nepřehledně... Blouznění není andělská cesta, odchod z domova nemusí být jen ďábelská cesta.
Druhá polovina minulého století porodila v psychologii pojem "psychospirituální krize", který je klíčem k novému paradigmatu v chápání lidské psychiky. Několik osvícených řeklo světu, že na počátku každé duševní poruchy je cosi jako "ztráta Boha". Člověk ztratí naději, víru v lásku a pravdu, život mu nedává smysl, spatří kosmické souřadnice lidské existence... a začne se chovat nestandardně. Je vyděšený, zoufalý, mluví "nesmysly", je agresivní vůči okolí či sobě samému... Okolí - včetně profesionálů - se vyděsí také a snaží se rychle vrátit jeho chování a prožívání do normálu. Používá při tom psychické násilí (nechováš se normálně, jsi nemocný, nesmíš to dělat) nebo chemickou manipulaci. Tak se člověku v krizi nedostane nejúčinnějšího léku - lidské účasti (jsme při tobě, i když ti zatím nerozumíme, snažíme se o to, neboj se mluvit, vyjádřit vše, co cítíš, neopustíme tě, neboj se, uklidni se, neděje se nic nepřekonatelného...). Zprávy o životu nebezpečném chování psychicky nemocných lidí jsou zprávami až po počátku krize, který nebyl správně ošetřen. Tak se chová ten, kdo je zoufalý z pocitu nepochopení, z izolace, do které ho uvrhl strach a nepřístupnost okolí.
Lidská láska, účast, snaha o pochopení, úcta - to jsou v té chvíli boží reprezentanti na Zemi. Na tomto principu se v sedmdesátých letech podařilo mému učiteli - psychiatru jménem John Weir Perry - uzdravit mnoho "psychotiků" během osmitýdenního pobytu v léčbě bez jediného medikamentu. Po osmi týdnech se lidé vraceli do běžného života nikoli invalidní, ale na vyšší úrovni psychické kondice, než byli před krizí. Jeho práce byla ukončena díky ztrátě finanční podpory léčebny. Odkud politický tlak na radní přišel, je nabíledni. John mi nedlouho před svou smrtí řekl: "Nevadí mi, že se toho nedožiji. Vím, že jednou k tomu lidstvo dozraje. Jsem šťastný, že jsem dokázal, že to je možné. Bude jednou na co navázat. Nemusím pod tím být ani podepsaný." Tyto věty mi mnohokrát v životě pomohly překonat těžké chvíle.
Celé lidstvo je v pubertě. V nebezpečné pubertě. Tak jako v lidském příběhu jde o vše. Buď se vynoří ďábel z tůně dětství a příběh se zlomí, nebo se v jeho srdci usídlí sen. Můžeme stvořit vizi o budoucnosti, o tom, kým chceme být, jak má tento svět vypadat. Ochota uvidět pravdu a podle ní se uskromnit, odložit změkčilost a strach, přijmout svůj podíl na stavu věcí a hledat nápravu. Nerozumné požadavky, které nerespektují skutečné možnosti, zpupné destruktivní chování, které hlásá, že stejně nic nemá cenu... hrabání pod sebe - ať alespoň něco urveme... to jsou projevy ztracenců.
Učitel mého učitele Carl Gustav Jung již dávno upozornil lidstvo na sílu kolektivního nevědomí. Nezačnu třídit odpad až tehdy, kdy bude dokonalá technologie a organizace jeho zpracování. Třídím už dávno, od dob, kdy se všechno sypalo na jednu hromadu, protože podporuji třídění v kolektivním nevědomí. Osobní příběh každého z nás je velmi důležitý. Je to jediný nástroj, který máme k dispozici pro přeměnu světa. Mohu rozhodnout bez ohledu na ty, kteří právě svět řídí, co svým příběhem budu podporovat, k čemu se připojím, jakou stopu za sebou zanechám. Budu hledat alternativní cesty k těm většinovým, které jsou mediálně, politicky i psychologicky podporovány. Nejsme bezmocní, naděje pro lidstvo však není slučitelná se sobectvím a materiálním blahobytem.
Nemyslím, že by již docházelo ke změně vědomí lidstva, ani ke vzniku nové kultury. Mentální síla člověka je zaměřena destruktivním směrem, je uvězněna v materiálním světě a v té omezenosti se považuje za boha. Zatím nepatrná hrstka lidí, jakási elita, vybavená k nezištné službě, se opravdu snaží něco zachránit... Nejsou to jen velikáni. jsou to i ti, kteří se snaží vychovat děti, odolné vůči bolesti, strachu a strádání, děti schopné empatie. Duchovní elita, jejíž příslušníky lze najít napříč náboženstvími, politickými i filosofickými směry, napříč sociálními vrstvami. Jsou to ti, kdo jsou schopni opravdu milovat tuto planetu bez podmínek. Můžeme se všichni snažit k ní náležet. Můžeme to dokázat. Každý zvlášť i všichni spolu.
Jak vidím budoucnost? Jistě nezůstane vše na svém místě. Jistě se nebude lidstvo počítat na miliardy jedinců. Jistě budeme dál procházet těžkými zkouškami - válkami i katastrofami. Globální krize vyvrcholí a ti, kteří zůstanou, dostanou šanci na vyšší úrovně poznání. Někdo možná považuje za zkázu zásadní snížení počtu lidských jedinců. Já vnímám tu naději. Netrvám na svém přežití. Trvám na svém směřování.