Site specific 'Místa činu' › Příspěvky
přednášejících

bývalé Federální shromáždění
- nová budova Národního muzea

Ondřej Černý
"Sveřepost tázání a uměřenost konání"

Vážené dámy, vážení pánové,

Budoucnost. Téma tak velké, že na ně marně hledám jeden úhel pohledu. Zkusím jich tedy více, čistě svých, osobních. Snad i jen ten pokus o jejich formulaci vydá nějakou zprávu o mém vztahování se k budoucnosti.

Pohled vesmírný – Zažil jsem si ho jedinkrát, asi před třiceti lety – po požití lysohlávek. Lítal jsem vesmírem a zároveň se díval na sebe na Zemi. Byl to silný prožitek vlastního ega, ale o vesmíru a naší planetě jsem se nedozvěděl nic.  Od té doby jsem rezignoval na tento úhel pohledu. Na  Marťany či   na expanzi lidstva na Mars nemám žádný vyhraněný názor. V četbě Hawkinga jsem se nedostal za první kapitolu. Zůstanu proto na Zemi.

Pohled na naši Zemi (s velým Z) – poprvé jsem si ho formuloval asi v 16 letech nad Zprávou Římského klubu a nad teorií udržitelnosti růstu, kterou mi tenkrát naservíroval můj skautský rádce Martin Bursík alias Ježek. Vzpomínám si, že jsem ji četl souběžně se Solženicynovým Souostrovím Gulag. Obojí hodně silná četba. Ta první mi dala pokoru (které mi bylo a je třeba – když budu parafrázovat Jana Skácela), ta druhá nezlomné přesvědčení o tom, co ne.
Ty další úhly pohledu jsou už  jen z našeho světa.

Pohled eurorealisty, vnímajícího Evropskou unii jako nejméně špatnou cestu  v dnešním a hlavně budoucím globálním rozložení sil, cestu, která nedovolí ohrozit duchovní i politické kořeny naší evropské civilizace a která disponuje potenciálem je rozvíjet.

Pohled ekorealisty, s obavou sledujícího postup klimatických změn,  s pochybností hledícího na pěstování kůrovce na Šumavě a s nadějí čtoucího zprávy o růstu některých arktických (či antarktických) ledovců a zprávy o průměrném Čechovi, překvapivě disciplinovaně třídícího odpad.  

Pohled člověka narozeného ve Vahách, pečlivě zvažujícího všechna rozhodnutí a rozhodujícího se v konci konců především na základě instinktu. Člověka, který rád smiřuje nesmiřitelné a rád hledá řešení toho,  co zdánlivě žádné  řešení nemá. Člověka přesvědčeného o tom,  že jedinou cestou dnes i zítra je neúnavné hledání rovnováhy.

Pohled typického Čecha, sentimentálně ctícího a zároveň ironizujícího české ikony a symboly, hořce litujícího zpackaného předsednictví EU a budujícího - se zvráceností Ćechům vlastní - venkovskou chalupu s jejím gruntem. Mít své malé místo na Zemi. I to je možná téma pro budoucnost.

Pohled zarytého parlamentního demokrata s obavou hledícího na krizi parlamentarismu, který není schopen intelektuálně a eticky pojmout výzvy a témata doby, a to ani lokální, natožpak globální. 

A nakonec pohled ředitele jedné z největších kulturních institucí, zamýšlejícího se nad její rolí v kultuře a společnosti  naší země (s malým z) a pragmaticky meditujícího o  restrukturalizaci a proměně této instituce. A  s radostí podporujícího fotovoltaické aktivity svých kolegů.

To byly různé úhly pohledu. A teď pár poznámek na okraj globální krize.
Příčiny současné finanční a ekonomické krize? Řečeno s Marxem - hamižnost kapitalistů, a teď již bez Marxe-  vítězství  virtuality nad realitou a vítězství entropie nad systémem. Tato krize není jen šancí, je velkým darem, jehož velikost bychom měli rozpoznat.   

Spor ekonomiky a ekologie?  Začíná být pouze ideologický. Faktem je, že ekologie se stála nejdynamičtějším odvětvím dnešní ekonomiky a businessu. Svědčí to o samoočis´tující schopnosti euro-amerického kapitalismu? Snad ano. A ruského? Uf, nevím. A čínského? Uf, uf, bojím se ptát…

Proměna vědomí lidí? Nevěřím na jeho náhlou proměnu.  Jediná změna, která má trvalou hodnotu, je ta, které si ani nevšimnete. A ta chce svůj čas. Máme ho? Chci věřit, že ano.

Jo,  a ještě něco:
Pragmatismus tohoto světa má dva póly. Ten co, je chytrý, nám dá přežít, neb pochopil, že bez spirituality, etiky a pokory se prostě neobejde. Ten, co je hloupý, nám dá zahynout, neb nedokázal přesáhnout sám sebe. Teď jde o to rozpoznat, který je který. Ptejme se a pochybujme. Buďme ostražití. A používejme zdravý rozum a instinkt. A věřme, že  nám Bůh dá schopnost to rozpoznat. A sílu k činu. A sílu nebát se.

Jaký Bůh? Ten, co nás opustil…?

Děkuji za pozornost.

 

PhDr. Ondřej Černý »
(proneseno na Fóru „parlamentu budoucnosti“, Federální shromáždění, 14. 10. 2009)