Site specific 'Místa činu' › Příspěvky
přednášejících
bývalé Federální shromáždění
- nová budova Národního muzea
Václav Cílek:
„Federální shromáždění“
Poblíž Národního muzea stojí budova, kterou většina Pražanů nikdy neměla ráda a dokonce o ní hovořila jako o slonu kopulujícím se žirafou. Bývalo to sídlo Federálního shromáždění, ze kterého se později stalo centrum stanice Svobodná Evropa a nyní vstupuje do rekonstrukce, během níž se stane další budovou Národního muzea.
Federální shromáždění jsou vlastně budovy dvě. Dole je kvádr pražské burzy z konce 30. let a nad ním visí na konstrukci odovozené z mostního stavitelství úplně jiná budova z počátku 70. let. Na to, že bych měl svůj odpor k této dvoubudově přehodnotit mně poprvé upozornil rapper Vladimír518, jemuž struktura připomínala obří prostorové grafitti bezohledně a s drsnou energií vržené do tváře města. Podruhé mně na tuto stavbu upozornila japonsko-americká studentka dějin umění, která si v rámci domácího úkolu „Nejzajímavější stavba Prahy“ nevybrala Karlův most, ale Federální shromáždění. Na střeše budovy se nalézá jedno z nejpodivuhodnějších zachovalých sochařských děl té doby – nefungující mobil velmi zajímavého a dodnes žijící autora J. Nováka. Patří mezi ty tvůrce, jejichž díla často umisťovaná na sídlištích byla v nedávné době považována za „dobový šmejd“ a zničena. Například vůbec nepochopím, proč z dětského parku ve Stromovce zmizel nádherný betonový sputnik.
Centrální část spodní budovy zaujímá burzovní sál, který je velmi pečlivě projektován jako téměř monumentální divadlo, jehož sice hranaté, ale dost pohodlné lavice přesto navozují určitý pocit intimity. Téměř mám pocit jako bych se zastával G. Husáka a jeho chlapců, když řeknu, že jsem zde cítil pohodlně, dobře se mi mluvilo a akustika sálu umožňovala i bez mikrofonů dobrý poslech. Navíc kombinace tmavého dioritu a světlého travertinu opakovaně používaná v obou budovách působí solidním dojmem.
Počátkem 90. let se zde duch socialismu (a možná i umírajících vojáků z lazaretů 2. sv. války) vznášel příliš silně. Budova představovala příliš jednoznačný symbol minulého režimu a proto byla opuštěna. Kupodivu politický náboj příliš nepřetiskla ani Svobodná Evropa snad protože i ona se zabývala – i když z jiného úhlu – rovněž politikou. A nyní zde má být další kus sbírek Národního muzea. Kdybych tuto budova dostal do opatrování, tak bych se začal bát a kdyby mi k tomu přidali ještě Vítkov, rozplakal bych se.
Co jsme se jenom naposlouchali toho, jak obtížné je uměleckými díly zaplnit Veletržní palác – a to přece je budova původně určená k vystavování věcí. Federální shromáždění je z rodu staveb, které se ještě mnohem víc vzpírají jakémukoliv jinému účelu. Neumím si zde představit sbírku nějakých malých věcí jako třeba trilobitů či pazourků, ale šla by zde udělat galerie moderního umění druhé poloviny 20. století.
Nejlepší by však, myslím, bylo vrátit budovu politice. Zejména hlavní sál burzy je přiměřeně velký, praktický a důstojný. Hovořil zde Mitterand i královna Alžběta. Přijde mi mnohem lepší než nepříjemný protáhlý prostor současného senátu. Dvacet let skoro odválo G. Husáka a mladší generace už budovu Federálního shromáždění nevnímá jako pomník normalizace. Možná jsme udělali chybu a tuto budovu příliš rychle zavrhli jako nehodící se pro politiku. Ale třeba budeme překvapeni a Národní muzeum zde vykouzlí nějaký nečekaný klenot města. Já bych to však nedokázal.