Čtyři dny | Four days

Od nepaměti / Depuis la Nuit Supendue des Temps

Christian Delécluse

„Naučme se přesné délce času. Vědět, jak čas někdy pádí kolem a jindy zbytečně pomalu stoupá, což nicméně musíme přetrpět, bezpochyby znamená mimo jiné naučit se soudnosti.“
Hirošima, má láska, Marguerite Duras

Čas se původně měřil s využitím přírodních jevů, pomocí vodních nebo slunečních hodin. Ale počínaje osvícenstvím, kdy byly vynalezeny mechanické hodiny, se začalo prosazovat jiné pojetí času: organizované, neměnné, strojové – a začalo se jím řídit fungování společnosti. Instalace Depuis la Nuit Suspendue des Temps oproti tomu oživuje organické, poetické pojetí času a rozvíjí vodní, světelný a zvukový ekosystém, v němž se vodní sítě rozkládají na myriádu kapek vznášejících se ve vzduchu. Kapky na okamžik znehybní, vzpírajíce se zemské přitažlivosti, potom velmi zvolna stoupají nebo klesají a nakonec znovu vytvářejí souvislé sítě. Taková choreografie, složená z levitujících kapek, nás konfrontuje s odchylkami v toku času, nad nimiž nemáme žádnou kontrolu. Vyzývá nás k přemítání a navázání nového spojení s archaickými silami posvátna ve smyslu definovaném Rogerem Cailloisem: „Posvátné dává život a životu radost, je to pramen života i povodí, v němž se život ztrácí.“

 

 

Christian Delécluse (Francie)

„Dílo Christiana Delécluse se dotýká nehmotné hranice posvátného, nadpřirozeného, zářícího.“
Olivier Brachat, Prix Découverte, Palais de Tokyo

Umělecké zkoumání Christiana Delécluse zpochybňuje procesy, které konstruují upřený pohled a splétají vztahy mezi dějinami umění a myšlením, mezi vědeckým poznáním a mýty o původu světa. Jeho dílo podrobuje kritickému zkoumání přesvědčení a všednodenní chování, jež z takových obrazů světa pocházejí. 

Jeho instalace často přivádějí diváka do situací, jejichž vnímání není jednoznačné. Do situací, kdy se bortí naše představy o světě a kdy můžeme trhlinami zahlédnout existenci do té doby neznámého světa. Druhá rovina čtení obvykle překračuje princip smyslového, percepčního chaosu ukotveného v těle a dotýká se dekolonizace myšlení: zrušení hranic, napětí mezi odlišnými názory, blízkosti vědy a magie.

Ústřední místo v jeho tvorbě zaujímá stroj jakožto metafora studia přírodních a lidských ekosystémů i coby objekt plastické výroby. Strojem se tu rozumí soubor prvků, které jsou uspořádané tak, aby dosáhly určitého cíle, ať funkčního, nebo symbolického, životně důležitého, nebo absurdního. Stroje ztělesňují náš vztah ke světu v provozní realitě, čímž zajišťují proces koevoluce lidí a strojů, jenž přenáší status quo na budoucí generace. Technologie živí a udržuje při životě naše archaismy.

Christian Delécluse vytváří citlivé stroje, které odrážejí představivost našich mýtů a předků, jakož i stav současné společnosti. Tyto stroje zrcadlí naši vlastní citlivost a účastní se – nikoli bez vtipu – šíření povědomí o reprezentaci světa a současně ji pomáhají měnit. Vytvářejí rezonující situace, což je fenomén, z něhož se podle filozofa Harmuta Rosy rodí estetický zážitek.

Jsou to stroje, které vnášejí do hry síly aktivní v našem každodenním životě, ať už ve smyslu fyzické interakce, jako je tomu u gravitace či magnetismu, anebo přeneseně, jako v případě touhy. Vyvolávají magické, nenápadné myšlenky, jejichž cílem je proměnit svět skrze reaktivaci rituálů, jež už jsme považovali za zastaralé. Věda navazuje dialog s posvátnem, oživují se vize středověkých alchymistů.