Tomáš Džadoň: Tradiční karavan

ProLuka – galerie pod vršovickým nebem

vernisáž 12. 4. 2018 od 18:00

Galerie ProLuka – Bezručovy sady, Praha 10 – Vršovice
(park naproti domu Slovenská 23), zastávka tram Krymská
mapka zde ›

Otevírací doba karavanu:

každý víkend (so + ne) od 7. 4. do 20. 5. 2018
vždy 14:00 – 18:00

Téma domova rezonuje v mnoha uměleckých dílech Tomáše Džadoňě. Jak sám říká, je to propojeno s tím, že hodně cestuje a žije jinde, než se narodil. Je konfrontován s vlastní jinakostí stejně jako s jinakostí prostředí, v němž se nachází. Tato novodobá forma nomádského stylu života je obecně charakteristická pro moderního člověka. Zygmunt Bauman, jeden z nejvýznamnějších sociologických současníků, nazval věčně aktivního a akčního člověka 20. a 21. století nomádem. Je to jeho úděl, který tak s sebou přináší radosti i starosti.

Během pobytu ve Finsku navrhl Tomáš realizaci karavanu, který pojmenoval “Tradiční karavan” a spojil v něm původní formy života bydlení s těmi současnými. Nejprve šlo o kresby, počítačovou vizualizaci, model, a nakonec i reálný karavan. Džadoň navrhl přívěsný karavan na cesty tak jak ho známe z letních dovolených a kempů, ale místo moderního designu ho konstruoval ve stylu tradiční dřevěné chatky. Malá předsíň, zvýšený práh, který hrál v původní vesnické architektuře významnou symbolickou úlohu, jedna místnost dlouhá asi tři a půl metru a široká dva metry dvacet. Ložnice a obývací pokoj v jednom. V levém rohu nad malými okny visí svaté obrázky, pod nimi je stůl a sedací souprava, v pravém rohu manželská postel a před ní toaletní stolička. Džadoň při koncipování celého interiéru respektoval tradiční uspořádání pokojů, jeho dřevěný karavan je navržena tak, jak to kdysi opravdu vypadalo. Na hlavním trámu, který se táhne napříč celým prostorem, je nápis: Džadoň Štefan a manželka 1878 (autorovi rodiče, datum je vymyšlené). Hlavní trám měl v lidové architektuře podobně jako práh silný symbolický význam. Rodili se pod ním děti, či se na něm ukrývaly cenné předměty a peníze. Z venku má karavan klasický zaoblený tvar a černá kola. Nic není jak bylo, vše se mění a přizpůsobit se současné době znamená, že si sbalíte domov a vezmete si ho do světa. Kdyby to bylo tak jednoduché a každý si tak mohl s sebou vézt svůj vlastní tradiční karavan.

Džadoň si navrhnul rodnou kolébku, tak jak ji nikdy neměl a nepoznal, ba dokonce ji tak nezažili ani jeho rodiče a prarodiče, kteří žili v cihlovém domě, postaveném před druhou světovou válkou. Jeho práce nevychází z osobní zkušenosti, ale pracuje s typickou dřevěnicí, která obecně symbolizuje autentický styl života, kořeny a spjatí s konkrétním místem. Vybírá z minulosti představu domova a doplňuje ji individuálním obsahem. Naši předkové byly často po celou dobu života spjatí s jedním místem, tam kde se narodili, žili i zemřeli. Poznáváme příběhy lidí, kteří na stará kolena museli změnit své návyky a opustit své rodiště. Pro mnohé je tato událost spjata se silným pocitem ztráty. Nový styl života pro starší generace není takovou samozřejmostí jako pro jejich potomky. Ale ani pro mladší ročníky nemusí být nomádství vždy dobrovolné a sladké. Cena může být vysoká: ztráta rodiny, přátel, milovaného místa, oblíbené práce. Nomádství jako bezdomovectví ztrácí svůj marketingový lesk a působí melancholicky. Když Tomáš Džadoň ve svém umění tematizuje postmoderní formy nomádského života v globalizovaném světě, nestaví se k němu nekriticky, ale zpochybňuje hranice nekonečné flexibility a ptá se, kde zůstávají kořeny člověka, co si odnáší s sebou, o co přichází. Jak vypadá jeho vztah k tradici a co to dělá s jeho identitou? Džadoňův Tradiční karavan je vizualizovaná a materializovaná touha. Je to touha po existenci v souladu s pulzem naší doby, kdy je současně potřeba chránit svoje kulturní dědictví. V jednom i druhém umělec hledá kontury své vlastní identity a pracuje se symboly, které jsou všeobecně známé. Džadoň si je v procesu tvorby přivlastňuje, ale ne pro to, aby vytvořil harmonická nebo hezká díla, ale vznáší tím otázky o tom, jak žijeme a co je pro nás důležité.

autor textu: Gabriela Kisová