| MARTINE PISANI (F) „Hors sujet ou le bel ici“ Francouzská choreografka používá prostředky chudého divadla a techniku non-dance, čímž navozuje vtipné absurdní až dadaistické situace a obrazy. Tématicky se zaměřuje na existenciální pocity současného člověka. Její postavy žijí ve fragmentárním světě a jsou jakoby permanentně „ztraceni v překladu.“ „Tento projekt vznikl z mé touhy uniknout formálnímu a tematickému rámci, který se prosadil v předchozích představeních. Dostala jsem chuť znovu a svobodně prozkoumat některé náměty: motivy, které jsme vymysleli, ale nezrealizovali, náměty nedodělané, různé kusy, jež se zrovna netýkaly tématu, náměty schované na později… Během práce jsem si všimla, že pro tento různorodý materiál je specifické pracovat v různých výrazových rovinách, ať již používáním pohybu, či slov. Že propojování těchto prvků nás může lépe uchvátit pomocí ozvěny, mise en abîme nebo odchylek. Že vznikne domněnka přítomnosti, kde se pohybujeme mezi dvěma světy, rozdělenými podle toho, jakými prostředky je popisujeme, a samotným místem popisu. Že v tom, co bylo vyřčeno, uděláno, oznámeno, ukázáno, vyjádřeno, je místo i pro nedorozumění, odbočky, lapsy, odchylky… Průzkum jazyka, který vázne, uniká nám a nikdy neříká, co bychom rádi vyjádřili, ” uvádí choreografka.
Martine Pisani - tancem se začala zabývat v 80. letech, navštěvovala workshopy a kursy představitelů americké taneční experimentální vlny 60. let - Davida Gordona a Yvone Rainerové a poté i zakladatelky francouzského nového tance Odille Duboc. Několik let tančila v různých skupinách a také se začala věnovat pedagogice. V roce 1992 založila vlastní skupinu Compagnie du solitaire, pro niž vytvořila choreografie: Fragments tirés du sommeil (1992), U-Nighted (1993), Le grand combat (1993), L' ou nous sommes (1995), L'air d'aller (1998), Sans (2000), Ce que je regarde me regarde (2001), Slow down (2002), Sans (2005), Bande à Part (2007). Nedávno přesídlila z Paříže do Záhřebu.
Délka představení: 70 min
Podpořili:
|
|
||
