Neurčitost principu
Kurátoři Libor Novotný a Tomáš Knoflíček v rámci výstav pro Desfourský palác
Všední dny 16:00–22:00, so-ne 14:00–22:00
V den zahájení do 24:00
Vystavující autoři: Martin Dašek, Petra Doležalová, Marek Franz, Filip Nádvorník, Lukáš Kováčik, Vojtěch Kovařík, Martin Kubica, Jiří Kuděla, František Lozinski, o.p.s. (Kowolowski František , Lysáček Petr, Surůvka Jiří ), Šárka Mikesková, Michaela Rožnovská, Helmut Smits, Petr Švolba
Werner Heisenberg publikoval svoji teorii neurčitosti v roce 1927. V roce 1933 získal Nobelovu cenu za fyziku. Teorie popisuje nemožnost zjistit stav elementárních částic. Údajně platí, že čím více víme o jednom z parametrů dané částice, tím méně toho víme o druhém. „Kdykoli budeme pozorovat něco kvantově-mechanického, staneme se dvěma různými kopiemi sebe samých. Je tu kopie, která dostala jednu odpověď, a zároveň kopie, která dostala jinou odpověď. To znamená, že existuje obrovský počet dalších kopií nás samých, jež vidí trochu jinak věci, které se dějí ve vesmíru.“
Není to paráda? Každá část toho, co vnímáme jako realitu, může mít různé potenciality, v nichž se vnímaná „realita“ vydala jiným směrem. Werner Heisenberg byl nejen geniálním fyzikem, ale také hlavním mozkem nacistické snahy o výrobu atomové bomby. To se mu v téhle realitě nepodařilo a vedou se spory o to, zda úmyslně, nebo šlo o skutečné selhání. V nějaké z dalších realit se mu to ovšem pravděpodobně podařilo a do dějin se zapsal hlavně tím, což zastínilo i jeho nobelovku. Ale ještě je tady v sousední realitě potencialita další, a to že bombu nevyrobil, prokázalo se, že úmyslně, načež Heisenberg Nobelovu cenu dostal – ale za mír. To už by mohlo být poměrně blízko naší realitě, protože i americký objev atomové bomby urychlil konec války a údajně zachránil miliony dalších životů. Otec americké bomby Robert Oppenheimer za to ovšem nobelovku nikdy nedostal.
Jasný počáteční bod téhle spletité historie asi neexistuje – a stejně tak ani konec. V případě Heisenberga, který po doktorátu z hydrodynamiky v roce 1923 téhož roku potkal Alberta Einsteina, by asi bylo všechno jinak, kdyby k tomuto setkání nedošlo. Označme tedy za počátek Heisenbergovy reality rok 1901, kdy se ve Würzburgu narodil.
Náš výběr pro 4 dny zachovává pochopitelně stejný princip větvení nekonečna potenciálně realizovaných možností vyrůstajících z určitého počátečního stanoveného bodu.
V našem případě byl počátkem organizovaný systém nebo matematický princip, který může být vizuálně hodnocen jako geometrie. Z tohoto počátečního bodu docházelo k nejrůznějším přešlapům do paralelních realit, takže je dost pravděpodobné, že geneze této matematicky přesné geometrické formy se realizovala v realitě jiné – a v té naší na sebe nabalila nahodilost, intuici nebo iracionalitu. Vystavená díla v sobě mají matematickou přesnost a geometrii jako svoji potencialitu, ale asi se nedozvíme, zda jako dosud nerealizovanou možnost, byla-li počátečním bodem, nebo k ní autoři nakonec dospějí.
Jedním příkladem za všechny je kruh Helmuta Smitse, který je vizuálně skutečnou geometrií, ovšem způsob jeho konstrukce se zdá natolik nematematický, že narušuje naši představu o exaktnosti kresby. Anebo právě tento způsob nakreslení je natolik elementární, univerzální a přímočarý, že je jediný možný…
V rámci výstavy Princip neurčitosti pro Desfourský palác
