Pavla Melková: Poezie je jazyk budoucnosti
Přednáška s debatou a představení knihy Vnitřní čas Pavly Melkové a Michala Škody
- Úterý 8. 10. / 18:00, Desfourský palác
„Chudý není ten, kdo málo vlastní, ale ten, kdo málo vidí.“ (Radka Denemarková) [1]
Náš svět se vzdaluje od humanistických zásad. Jsme v zajetí sebestředného ekonomického pragmatismu, skrze který poměřujeme všechny ostatní hodnoty.
Chceme-li toto směřování reálně ovlivnit, je třeba zabývat se prakticky konkrétními tématy směřujícími k činům. Společenskými, ekologickými, sociálními, kulturními, ekonomickými, politickými. Činům ale předchází myšlení. A změnám v konání předchází změna myšlení.
Abychom chtěli a dokázali něco změnit, musíme nejprve vidět, cítit a chápat svět okolo sebe i sebe sama.
Abychom mohli konat společně, musíme viděné, cítěné a chápané chtít i umět předat lidem a s lidmi sdílet.
Aby ostatní našemu sdělení porozuměli, musíme hledat pravdivý a srozumitelný jazyk.
Současnost je přeplněná hlasitou řečí, která nic nesděluje. Jazyk z velké části ztratil svoji pravdivost a s ní i váhu a sdělnost. Stále víc se stává nástrojem manipulace, kde se slova odpojila od svého významu a zastupují zneužitým jazykem zfalšovanou realitu.
Zároveň většina lidí už není schopna nebo ochotna číst ani poslouchat texty delší, než je formát zpráv na sociálních sítích.
Jak tedy najít jazyk, který dokáže předat viděné, cítěné, myšlené a zároveň, byť třeba nerad, akceptovat realitu čtenáře a posluchače dneška? Který umí být stručný, a přitom nerezignuje na plnost obsahu a podstatu sděleného?
Myslím, že jedním z takových jazyků může být poezie. Poezie, označovaná dnes za přežitek minulosti, produkt nepraktického snění, nepřiléhající k pragmatickým a technokratickým tématům doby.
Sama jsem ale naopak přesvědčená, že poezie může být uměleckým jazykem budoucnosti.
Protože je jazykem našeho rozhovoru s vlastním nitrem, se světem okolo nás, s druhým člověkem. Jazykem redukovaným na mez podstaty. Způsobem, jak prohlubovat schopnost vidět, cítit, ale i myslet. Je lékem na přemíru i bezobsažnost. A to vše budeme myslím čím dál víc potřebovat.
[1] Denemarková, Radka, Hodiny z olova, Host, Brno 2019, s. 117
Pavla Melková (1964) je praktikující architektka, věnuje se také výtvarné a teoretické činnosti.
Je autorkou knih Bastion XXXI – U Božích muk (MCA 2012), Prožívat architekturu (Arbor vitae 2013), Stůl u okna, na stole kniha (Arbor vitae 2014), Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody (Arbor vitae 2016), Humanistická role architektury (Arbor vitae 2016) a sbírky básní Hrany dne (Arbor vitae 2017).
S Miroslavem Cikánem je společníkem v ateliéru MCA, který založili v roce 1996. Ateliér získal řadu ocenění za realizace, například hlavní cenu Grand Prix architektů 2012 či nominaci na European Union Prize for Contemporary Architecture – Mies van der Rohe Award 2013, ale i vítězství v mnoha architektonických soutěžích (například revitalizace bastionu u Božích muk, památník Jana Palacha ve Všetatech či Masarykovo náměstí v Jihlavě).
V roce 2012 založila Kancelář veřejného prostoru na Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Od roku 2015 je vedoucí předmětu koncept a interpretace na Fakultě architektury ČVUT.
Michal Škoda (1962) se ve svých uměleckých aktivitách postupně věnuje sochařství, malbě, instalacím a v poslední době především kresbě, fotografii a autorským knihám, jež sám považuje za nejdůležitější část své tvorby. Výraznou součástí jeho práce jsou příležitostně se vynořující místně specifické intervence.
Má za sebou nespočet výstav doma i v zahraničí a jeho díla jsou zastoupena v řadě tuzemských a zahraničních sbírek.
Vedle své autorské tvorby působí Michal Škoda od roku 1998 jako hlavní kurátor Galerie současného umění a architektury – Domu umění města České Budějovice, která se za dobu jeho působení stala prestižní institucí s výrazným mezinárodním přesahem. V roce 2016 získal čestné uznání v soutěži Architekt roku a v roce 2017 cenu za výjimečný počin v rámci České ceny za architekturu.
Anotace ke knize
Pavla Melková, Michal Škoda: Vnitřní čas
Nová sbírka poezie Pavly Melkové je propojena s autorskými deníky výtvarníka Michala Škody. Autoři nás společně provádějí cestou skrze obrazy vnímání prostředí našeho života. Procházíme časem a prostorem každodennosti. Pocit, který v nás prostředí vyvolává, vytváří obraz v naší hlavě. Není to už obraz reálného místa, ale prožitku z něj. Ten se stává součástí našeho vnitřního prostoru a propojuje se s krajinou duše.
Slova poezie jsou obrazem, výtvarný obraz je poezií. Nabízejí nám jazyk prožívání místa, jazyk propojení našeho vnitřního prostoru s ním, jazyk zákoutí duše. Jeho čtení i vytváření prohlubuje citlivost a schopnost porozumění okolnímu světu i sobě samým. A možná dokáže být i jazykem – lávkou dorozumění člověka s člověkem.
Vydalo nakladatelství Archa v českém a anglickém originále, jako svou stou a stoprvní publikaci. 152 stran. Zlín 2019. Edice poezie svazek 9.
