Loading...

Čtyři dny | Four days

2012

4+4 dny v pohybu v čase alibismu

Festival kurátorského týmu „čtyř vran“ – což je tradiční logo festivalu 4+4 dny v pohybu – se stal po mnohaleté aktivitě oficiální událostí neoficiálního umění. Jeho rozbíhavou dramaturgii, překračující hranice uměleckých oborů i mantinely umění vůbec, není snadné shrnout. Nejbližším pojmenováním by byla poetika trashe.

Na okraji poetiky trashe

Její tradice se táhne od Duchampse a Man Raye a jejich generace, realizuje se zejména ve výtvarném umění a v posledních dvaceti letech se prolnula jak s environmentalistickými idejemi a radikální výtvarnou avantgardou, tak i s kýčovitým kutilstvím. Je to výraz přecpaného světa. Také svědectví závislosti paměti na fetiších. Takto nás přivítá pamětí zrcadel socialistický proc-prostor Casina v Pařížské, kde letos „vrány“ squatovaly.

O výstavě Would you like another game? kurátoři Krištof Kintera a Denisa Václavová naznačili, že máme mezi řádky číst i jiná hra politická. V přízemí je po levé ruce rozhozena ve stylu čiré poetiky trashe teatrálně romantická změť červeného sametu, starého nábytku a předmětů ošuntělého luxusu, po pravé podobná asambláž odstíněná do mužně pivní výtvarné poezie. Autoři této instalace (Jedinečné Svatopěstitelské družstvo) ji pojmenovali Pod Klausem i pod Leninem, hříšně noční život vedem a se svázácky lišáckým alibismem ji vydávají za tepání politického marasmu dotyčných režimů. Další prostor voní kůrou dřevěné mantry, nad níž se tyčí kaktus, který kolem svého kaktusového bříška nekonečně točí hula-hula obruč. V patře pak výstava vysublimuje do drobných instalací převážně konceptuálního ladění – děl mladých výtvarníků. Nic míň, nic víc.

Žert, ironie, sarkasmus a hlubší význam?

Pořadatelé 4+4 dnů se rozkročili do široka. V jejich programu jsem napočítala více než 40 položek. Některé mají v sobě jako matrjošky ukryty další. Za svá nosná témata označili politiku, tanec a hru. Za lomítko si přidejme jejich konstantu – hledání paměti architektur. Bytová one man performance režiséra Jiřího Adámka Dvanáct milosrdných zapadala do právě tohoto programu. Odehrávala se v bytě jistého pana Dominika Steina, který byl i performerem. Adámek tu vybočil z vlastního stylu, k žánru performance žádné nadhodnoty nepřidal; ale našlo se pár šťastných okamžiků. Po dlouhém a neplodném kmitání performera po tristní, syré trash kuchyni se za otevřeným oknem ve tmě objevila přízračná ženská tvář. – Jablko nakousnuté a pak prudce nabodnuté na hřebík na zdi zůstalo viset jako duchampsovský object trouvé. V závěrečné scéně v měšťáckém pokojíčku předsedal pan Stein v křesle dvanácti divákům; oblékl se pro tu příležitost do fraku a oddal zbožnému naslouchání Requiem. Poslech provázel světem znechucenou a nekrofilní mimikou, v ruce drže fotografii muže v rakvi. Posvátný okamžik byl přerušen hlasem ženy, zvoucím velekněze naléhavě k večeři. Když publikum začalo nahlížet dychtivě do kuchyně, vyhnal je pan Stein svinským krokem ze svého privátu. Měla jsem v tom číst sžíravou kritiku přízemního měšťáctví? Snad… ale jista si být nemohu; ta výpověd byla nezávazná, alibistická – možno tak, ale možno i jinak, takže proč vlastně vůbec…?

Kašpar-Kazatel

Politické téma u Čtyř vran, dosud politicky barvoslepých, překvapilo. Festival zahájilo taneční představení Lisbeth Gruwez z Belgie, jejíž sólo It’s going to get worse and worse and worse, my friend pověst politicky angažovaného díla předcházela. Lisbeth Gruwez tomuto očekávání dostála, a nikoli prvoplánově. Do řeči tance „přeložila“ projev fašizoidního amerického kazatele. A prokázala, že tělo je, byť skrytěji než slovo, objektem i nástrojem politiky. Počínala si přitom podobně, jako když vysílá Jiří Adámek politické vzkazy svými voicebandy. Tak jako on fragmentarizuje a přeskládává do nových, obžalujících významů slovní výpovědi, analyzuje Lisbeth Gruwez pohybový proud a jeho překódováním v něm odhaluje a obnažuje skryté agrese. Její taneční hudbou jsou z proslovu kazatele vypreparovaná ostří koncovek, vyštěknuté slabiky, zaškytnutí jedu, zbytky slovních kmenů, sémata. Androgynní, hubená, se štábně-důstojnickou elegancí, neměla v prázdném obdélníku světla k dispozici nic jiného než své perfekcionistické tělo, mrštné a záludné, v šedo-bílo-černém střídmém mužském oblečení. Tančila machiavelisticky úlisný tanec. Jed jí unikal při bodavých výpadech gest z konečků zaostřených prstů; připomínaly hrot fleretu. Celé tělo ostatně bylo tou nevypočitatelnou zbraní. Lisbeth Gruwez je též Paganinim manipulativních gest, hypokriticky konejšivých a graciézních. Také opovržlivě komediantských; tanečnice vytváří obraz Kašpara-Kazatele. Minimalismus její pohybové studie s permutacemi a variacemi nám také připomíná, že je dítětem belgického tance, dědička Anne Teresy de Keersmaeker.

Pubertální radikalizace

Křiklavě politické téma zvolil pro taneční sólo Baader – choreografie radikalizace Christophe Winkler z Německa. Jde o neobyčejně bolestivou epizodu novodobé německé historie. Její protagonisté, tragičtí radikálové z R.A.F, už dlouho přitahují taneční umělce; téma zpracoval v roce 1990 s brémským tanečním souborem Johann Kresnik, divadelník myslící politicky par excellence, nebo v roce 1994 Pavel Mikuláštík se svým Tanečním divadlem ve Freiburgu. Winklerova nevynalézavá etuda v obligátním pohybovém „contemporary slovníku“ nevyjadřovala nic než tu a tam jakýsi mladický tělesný přetlak bez sebemenšího vztahu k tématu – až na dětskou pistolku napřažených prstů. Svou politickou message shrnul Winkler ve slovech: Shooting is fucking a fucking is shooting; tak se nechal slyšet jeho mladý interpret. Během produkce postupně odkládal svůj oděv, až se dobral k nahé pravdě, respektive k pravdě ve spoďárech. V pozadí scény visel manifest R.A.F., na který tanečník nezorientovaně ukazoval prstíkem a na televizní obrazovce sledoval divák snímky členů R.A.F. Ale jinak mohlo to představení být – o čemkoli a jmenovat se jakkoli. Bylo asi tak politické, jako je heroický chlapeček sedící na pařezu s dřevěnou flintou a rozevřenou mayovkou na kolenou a snící o tom, že je Old Shatterhand.

Ve foyer Casina čekaly na diváky malé hračky – figurky, s nimiž se diváci/účastníci měli vydat do ulic Prahy bojovat proti totalitnímu režimu ve hře ISPY: Vítejte v Bělorusku!…?

Takzvaná reakce na blízkovýchodní konflikt

S velkým očekáváním jsem vzhlížela ke skupině z tanečně vyvolené země Izrael, jakož i k tématu blízkovýchodního konfliktu, které anoncovali. Niv Sheinfeld & Oren Laor a jejich Loď bláznů bylo ale zklamání; podprůměrné představení, chudé na nápady, vypomáhající si ustavičnými – nepříliš legračními – zcizováky. Jejich šťavnatá tanečnice stereotypně kulila krásné oči a cenila zuby, aby z nás vyrazila smích. Moc netančili a politicky se ukázali naprosto neteční, vezmeme-li v úvahu, odkud přicházejí. Obrácená kytara – kulomet – metaforickou bohatostí nepadla daleko od Winklerových pistolových prstíčků. Za jejich jediný politický (a znepokojivý) vzkaz mohu pokládat pokusy o manipulaci publika tím, že je nutili vstát (bez vážného důvodu a vztahu k obsahu) nebo učit se zpívat pitomou písničku při drnkání na kytaru (také mimo mísu). V Izraeli jsou skvělí tanečníci, kteří se politických – i kontroverzních – témat nebojí a neuhýbají před nimi. Proč zvát ty netečně?

Exploatace Kašpara

Farma v jeskyni za velkého zájmu zejména mladého publika ukončila festival svými Intervencemi. Jedna z nich přenesla diváky do hříšné atmosféry zrcadlové nejsvětější svatyně Casina. Hana Varadzinová zde rozehrála ďábelskou hereckou kreaci – překvapivě vyměnila ritualizující obraz herečky Farmy v jeskyni za image lacině třpytivé a dryáčnické postavy z commedie dell’arte showbusinessu. Horečnatě tajtrdlíkovala – s klaunským šklebem a potřpytkovaná – u elektrického piánka, na které se doprovázela, jako by jí šlo o život. Zpívala triviální zpěvy „národů světa“ a nakonec se drsně vysmála i Ódě na radost. Výstup byl chorobně opojný i děsivý falešnou euforií. Tragická stružka krve z nosu etudu rázně uzavřela. A zpětně osvětlila: téma exploatace těla, exploatace společenských ideálů. Závěrečná intervence komiksových fízlů, kteří se nenápadně vynořovali a množili a nakonec všichni naráz zmizeli z prosklené pavlače po provazových žebřících dolů na ulici, byla neškodná. Dělali bububu na slečny, ty se chechtaly. Fízlové byli už jen vtipně promyšleným zábavným klipem pro publikum, které nemá paměť, nemá minulost a nečte noviny.

Symposia s ručením omezeným

Velké místo v letošním programu (circa 10 ze 40) zaujímaly mimoumělecké aktivity – přednášky, symposia, propagační diskuse, naučné procházky apod. Ten podíl se mi zdá přílišný. Festival byl vůbec „bohatý a různorodý“ – až ke ztrátě vlastní tváře. Až ke ztrátě jistoty, kde vůbec to které umělecké dílo začíná a končí. Ke ztrátě autorské individuality, a tím i autorské odpovědnosti. Nepokládám to za triumf pokroku.

Ano, jsme svědky procesu, v němž se umělecký artefakt roztavuje na herní model. Nelze to nevzít realisticky na vědomí. Hra je už i určitým zbavením se odpovědnosti, „kříže“, který umělci donedávna nesli. Obsahuje však i riziko, často i značné. Jsou i „hry doopravdy“…

Rovnoprávnost mezi muži a ženami podléhá tolika omezením a předsudkům, že je z ní vlastně fantom.

Ale proč mají za umělce slízat slávu (a honoráře) delegáti konferencí a diskusí? Už proto, že – na rozdíl od umělců – nenosí svou kůži na trh.

Prostor & katarze

Architekti 4+4 dnů se ptali mimo jiné ve svém programovém prohlášení, jak demokratizovat náš veřejný prostor. Je to předčasná otázka; náš veřejný prostor potřebuje nejprve uklidit – esteticky i politicky.

V proluce ve Vršovicích stála pyramida z jemně zabarvených židlí, instalace studentky sochařství Terezy Erbenové. Byla výmluvně jednoduchá, zhodnocovala historizující činžáky v pozadí. Neobyčejně ji esteticky povyšoval volný prostor kolem. A tak mě napadá, že v našem přecpaném světě není už estetickým aktem něco do prostorů přinášet, ale naopak z nich něco odebírat. Navrhuji místo instalací – dezinstalace, po nichž by místa vydechla a zjevila svůj pravý význam. Místo fetišismu trashe prostorovou katarzi.

» Zobrazit celý text ›

 

4+4=9 (No. 1)

Pod Klausem i pod Leninem, hříšně noční život vedem!

Včera začal 17. ročník festivalu 4+4 dny v pohybu. Zprvu jej organizátoři charakterizovali „mezinárodní divadelní festival“, od roku 2010 však už nese podtitul „festival současného umění“. A tak nemohu začít úvodní reportáž z letošního ročníku jinde než v centru jeho letošního dění, v bývalém ústředí Svazu studentů a po roce 1989 veksláckém casinu, dnes opuštěném modernistickém železoskleněném domě v Pařížské ulici č. 25 v Praze.

Když jsem tam po představení Lisbeth Gruwez přišel, zdálo se mi, že dům ovládli Vesmířani. Tak to možná vypoadalo ve Warholově Factory v 60. a 70. letech, anebo v nějakém londýnském house clubu v 80. nebo 90. letech minulého století. V celém prostoru tepala elektronická trance music, kolem chodili psychedelicky vyhlížející – většinou mladí, tak kolem 20-25 let – černěodění lidé s rozličnými nápoji v rukou, černými vlasy a barevnými brýlemi na očích. Kolem nich kroužili a postávali umělecky se tvářící intelektuálové a intelektuálně se tvářící umělci. Všichni mezi sebou rozprávěli, kouřili, fotili se do svých mobilů. Tepali konzum dne a užívali si konzumu noci.

 

4+4=9 (No. 6)

4+4 dny v pohybu prostorem a časem… To prostě není v lidských silách, stejně jako není v lidských silách obsáhnout celý festivalový program. Ani včerejším divákům Justyny Jaslowske, která v Divadle Archa předvedla své Umění plavat, po produkci nezbylo, než volit mezi organizovaným autobusovým přesunem na Výstaviště Holešovice a sprintem do cíle na rohu Pařížské. Tam se přízemím bývalého Casina, „uličkou prohrnutou pařeništěm, mezi pozůstatky dávných pařeb a mejdanů, mezi brajglem a bordelem“, vinula fronta, jako když za časů nedávných přivezli pomeranče: „Já jsem tady byla první!“- „Ale já jsem tady stál už před hodinou!“ – „Lidi netlačte se, na všechny se dostane…“ Banda nedočkavců ale nehladověla po ovoci. Pravým důvodem tahanice byla pětice chlapců neváhajících vytasit své jazyky ostré jako břitva – Divadlo Vosto5 s dostatečně výmluvně nazvanou show Stand‘artní kabaret.

Rvačku o vstupenky vystřídala rvačka na pódiu. Ondar, Petar, Tomina, Jura a Kurt se sice předvedli jako úcty hodní chlapáci, ale své publikum neošálili. Tak se z chlapáků brzy stali kluci s klukovskými sny a fantaziemi. Zdánlivou nostalgii přebilo chlapecké blbnutí – kdo kdy nechtěl být kovbojem, kosmonautem, neviditelným hlasem v metru nebo hajzlbábou? Jen se přiznejte… Dostalo se ale i na vážná filosofická kosmologická témata – to když se na Planetě Baviče setkali vlajka, pisoár a Bavič. A hlavně když pak spolu všichni tři letěli letadlem… Hloubku bychom tedy opravdu ale opravdu našli, nicméně divácky úspěšný kus se rozhodně neobejde bez erotického dusna. Pročež to mezi pány jiskřilo natolik řádně, že záblesky vášně málem neunesla okolní zrcadla ani oči cudnějších diváků.

I nevěřící museli být během večera přesvědčeni, že improvizace ve Stand’artním kabaretu je skutečně maximální. Přitom se přibližně hodinový sled výstupů nezvrhl v jeden velký zmatek, ale více méně se dařilo udržet souvislou linku návratem k některým prvkům a jejich variováním. Zdálo se, že včerejšek v tomhle ohledu nejvíc sedl Jurovi Havelkovi a Tominu Jeřábkovi, kterým se nenásilně dařilo prolínat jednu scénku s druhou, nejlépe odhadovat, kterou situaci rozvinout a od které odbočit, a dostat do výstupů nejvíc jazykového humoru. Všech pět pánů se pak očividně a doslova zhlédlo v zrcadlovém prostoru. (V závorce bych doporučila kamenným divadlům nad něčím podobným vážně zauvažovat, neboť zrcadlo na stropě nezanedbatelně zvyšuje kvalitu podívané divákům v posledních řadách…)

Nechce se ani věřit, že Vosto5 za sebou mají víc než patnáctiletou existenci, během níž jim nedošel vtip. Když divák vidí jejich dětskou radost ze hry, musí mít radost s nimi. A protože Vosto5 nejsou žádnými festivalovými nováčky, stalo se, že zrcadlový sál měli od začátku zpola zaplněn „svými“ diváky, bleskově přistoupivšími na hru. Víc než divadlo tak celá show připomínala sraz kamarádů, slibný rozjezd večírku, kde se nic nebere vážně. Herci se neberou vážně, neberou vážně stand-up comedy, ani kabaret, vlastně neberou vážně ani svůj maximální improvizační standard, když se s úšklebkem vzájemně upomínají: „Tys přetrhl asociační řetězec!“ nebo upozorňují diváky „Znovu vtipný to bude tak za deset minut“ a přitom se sami nenuceně smějí. Nemusíte být příznivci stand-up humoru ani kabaretních vystoupení, ale bylo by těžké udržet si v nastolené atmosféře odstup od Vosto5. Pokud byl tedy na začátku sál zaplněn nedočkavými Vosto5fanoušky jen zpola, na konci žádný divák, který by nebyl „jejich“, nezůstal. Souznění dotáhla závěrečným minikoncertem doprovodná kapela SNAHA, která sice určila délku děkovačky namísto publika, to ale tleskalo a pískalo ochotně, hlasitě a dlouho. Ocenilo tuhle premiéru a zároveň derniéru hudebně improvizační five men show s vědomím, že opakovaný vtip není vtipem. A tak salvy smíchu znovu vystřídal hříšný život pod Klausem i pod Leninem.

Tereza Hýsková

» Zobrazit celý text ›

 

4+4=9 (NO. 10)

Velké těžké ocelové dveře hustě obrostlé břečťanem a tlumené červené světlo – v den Památky zesnulých obraz z jakéhokoli českého hřbitova. Ale také vstup do holešovické La Fabriky, který za ponurého podzimního večera skutečně působí jako brána do jiného světa. Sbírám odvahu a vstupuji, abych onen svět objevila – svět dvou francouzských performerů Antoina Defoorta a Juliena Fourneta, plný záhadných zvuků, podivných předmětů a snových obrazů. Svět žertu, laškování, zpěvu, smíchu a humoru, jenž ani vzdáleně nepřipomíná venkovní dušičkovou atmosféru…

Návštěvníky festivalu 4+4 dny v pohybu čekal 2. listopadu v La Fabrice experimentální koncert s názvem Cheval. Koncert sice virtuózní, ale nikoli herecký. Ani jeden z účinkujících autorů totiž herec není. Antoine studoval matematiku a Julien svého času koketoval s filosofií. Na jevišti je tak každý z nich sám za sebe i sám sebou. Nebo se přinejmenším snaží budit takový dojem, že ani jeden nic a nikoho nehraje. Zato si oba rádi hrají – Antoine se zvukem a Julien s míčem.

Ještě než se páteční diváci usadili na svá místa vyzbrojeni oranžovými špunty do uší (mnozí polekáni), Julien s Antoinem si po klukovsku zakopali, napodobujíce trénink fotbalových profesionálů. Obavy se časem ukázaly jako liché, protože žádný zvuk nedosáhl během hodinové show na práh bolesti. Důvod k ostražitosti měli jen šťastlivci v prvních řadách, protože i mistrovský hráč se někdy utne a směr balónu je pak těžké předvídat.

Odrážení míčů všemi směry ale nebyl jen pouhý omyl a legrace. Jejich pohyb představoval základní stavební prvek rojektu. Na údery míče o bílou tabuli totiž reagovala elektrická čidla pro proměnu obrazu a spuštění zvuku a míče se tak staly nedílnou součástí hlavního technického objektu performance. Zároveň spojovaly zdánlivě nespojitelné a tím vlastně utvářely koncepci celého projektu. Propojily jednotlivé předměty na pódiu, jeviště s hledištěm, obraz a hudbu, ale také naznačovaly cestu od myšlenky k objektům a zvukům. Obzvlášť propojení zvuků a nejrůznějších věcí vyvolávalo obdiv diváků – úder míče o bílou stěnu byl následován klavírním akordem, a zatímco elektrická kytara hrála bez problémů přes kabel od vysavače, její klasická předchůdkyně už sloužila jen jako raketa na squash. Téměř po celou dobu tak mohli diváci sledovat nečekaná spojení mezi věcmi a taky sdílet své pocity z této vyhrocené kombinace obrazu, zvuku, pohybu a humoru s performery.

Textový prvek byl po celý večer záležitostí spíš okrajovou, až banální. Hudebně se v projektu víc realizoval Antoine, který drobné muzikální nedokonalosti, doháněl originalitou a entusiasmem. Skvělým zvládnutím repeat efektu, zpěvem s doprovodnou hrou na flétnu nosem nebo názornou přednáškou o bohatství tónů v našem každodenním životě si definitivně získal publikum, které si již na začátku naklonil několikerým srdečným přivítáním v několika jazycích – a to vše navzdory technice, která nikdy nefunguje… Pohybově se zase vytáhl spíš Julien, působící vedle vyřečného Antoina poněkud zakřiknutě. Ovšem jen do doby, než se zhoupnul na boxovacím pytli a rovnýma nohama přistál na klaviatuře. Antoinovu verzi písně Billie Jean na modrou zobcovou flétnu tak vystřídala Julienova úderná kakofonie.

Show vyvrcholila poslechovou seancí všech C dur akordů a velkolepou produkcí Pergolesiho Stabat Mater, v níž spojování nespojitelného dostalo opět nový rozměr. Fascinované publikum se tak ocitlo zcela v zajetí zvuků, z něhož se vzpamatovávalo ještě po ohlušujícím potlesku – jediné chvíli, kdy měl člověk chuť sáhnout po špuntech, které jinak vlastně nepotřeboval. Julienovi se jen zdály špunty v ceně vstupenky jako dobrý vtip. Stejně jako je Cheval (Kůň) prostě jen dobrý název.

Tereza Hýsková, Divadelní noviny

» Zobrazit celý text ›