Čtyři dny | Four days

Místa činu – site specific projekt pro veřejný prostor Prahy

Desfourský palác stojí na místě části bývalé Teissingerovy zahrady. Tyto pozemky se staly předmětem spekulace v době, kdy se připravovala výstavba prvního pražského nádraží, dnešního Masarykova. Malý dům, stojící na části zahrady zakoupil rakouský podnikatel Albert Klein von Wissenberg a v roce 1845 zde vybudoval nový třípatrový dům. O dva roky později však ještě ne zcela dokončený objekt prodal příslušníku šlechtického rodu Des Fours Walderode Františku Vincencovi. Hlavním sídlem rodu byl Hrubý Rohozec, ale hrabě chtěl získat i z praktických důvodů dům v Praze. Hrabě František Vincenc byl nejen dobrým hospodářem, ale i velkým sběratelem a podporovatelem výtvarného umění. Proto nechal vypracovat nové plány na dům, který představuje jeden z prvních příkladů velkého měšťanského domu, sloužícího nejen pro potřeby majitele, ale také zčásti jako nájemný dům. Štuková výzdoba, mramorové obložení stěn, litinové zábradlí, kachlová kamna, mozaiková podlaha a další umělecko-řemeslné práce vypovídají o mimořádné úrovni tehdejšího vybavení.
K paláci náležela zahrada, ve které byl postaven novorenesanční skleník s kupolí a dvěma zděnými altány. Jeho demolice v 50. letech 20. století uvolnila místo „důležitějším“ stavbám. A to můžeme být rádi, že se zboření nedočkal i samotný palác, i když byla situace již velice kritická (odstraněno bylo jen dvorní křídlo). V 80. letech se totiž připravovala gigantická přestavba vydavatelství Rudého práva.

K naší narozeninové oslavě je to palác velkorysý a rozlehlý, i když máme možnost zahlédnout již jen trochu onoho lesku, jež zbyl z jeho dřívější slávy. Výběr našeho místa činu není náhodný. Palác leží na hranicích Nového města a Karlína, a toto místo již svojí polohou vyvolává mnoho otázek: je v rozvojovém území, které za poslední období zažívá mnoho změn, a v budoucnu jich ještě mnoho bude. Místo-nemísto, v těsné blízkosti magistrály, z části vyloučené, blízko Masarykova nádraží, čeká na svou novou úlohu. Nové domy a velké pozemky přímo v centru města, veřejný prostor, kde se dá ještě „ve velkém“ stavět. Jakou budoucnost tomuto místu přejete vy? Rozhodně je o čem diskutovat a k tomu jsme si přizvali architekty, urbanisty, investory, úředníky, sociology, umělce i producenty. Symposium Místa městu blíž se zase zaměří na prázdné, nevyužité a opuštěné domy v Praze a na otázku, jak mohou kulturní a kreativní odvětví rozvíjet prostředí dané lokality. Budeme rádi, když se s námi společně zamyslíte nad místem, kde se festival odehrává, a zúčastníte se procházek, diskusí a setkání, jež mají za cíl provést vás vybranou lokalitou.

Letošním tématem výstavy a dramaturgickou linkou programu je otázka Jak nic nechtít?, což umělec Krištof Kintera ztvárnil i na fasádě domu. Otázka, na kterou téměř nelze odpovědět, jelikož chtění je na jednu stranu naší hybnou životní energií, na druhou stranu jej provází věčná nespokojenost a někdy i záhuba. Na tuto otázku se nám podařilo nalákat přední české kurátory a umělce, kteří se zhostili různorodého „odpovídání“ – ve třech patrech paláce pro vás připravili rozsáhlou výstavu současného vizuálního umění s více než 50 českými i zahraničními umělci, doplněnou o performance, divadelní představení a akce ve veřejném prostoru.

Je možná příhodné pro bilancování a rekapitulaci určité festivalové dekády, že se ptáme, jak nic nechtít? Když jsme s „uměleckým obsazováním“ domů před 20 lety začínali, byli jsme v té době téměř jediní, kteří se této dobrodružné disciplíně věnovali. Chtěli jsme otevřít všechna ta uzavřená místa veřejnosti. Jmenujme namátkou jen pár objektů: Stará kanalizační čistička odpadních vod v Bubenči, haly ČKD v Karlíně, holešovický pivovar, bývalé Federální shromáždění, bývalý Dům uměleckého průmyslu – ÚLUV na Národní třídě, Palác U Stýblů na Václavském náměstí, Casino v Pařížské ulici a další. Naším záměrem bylo zachytit opuštěné objekty v čase, před jejich rekonstrukcí či demolicí, a naše cesta prostorem nabídla to, co jsme chtěli – jakési nadechnutí, svobodu, nezávislost a péči o místo.
Probuzení těchto objektů, jejich iniciace, byla vždy otázkou spolupráce, potřebující velkou péči, mnoho povolení a vyřizování. Proto bych ráda na závěr poděkovala všem, kteří s námi za poslední dvě desítky let pracovali a pracují, pomáhají nám v našem chtění a podporují i to, co společně nechceme. S přáním jednoho z našich minulých festivalových hesel, které je dneska aktuálnější než kdy předtím: Better Future For Everybody!

Denisa Václavová