Recenze - Hra pozpátku
› Když začátek a konec jedno jsou
› Hra pozpátku: Divadlo jako deskriptivní geometrie
› Mančuška ve světě za zrcadlem
› Chci ukázat, proč se obklopujeme fikcí
Když začátek a konec jedno jsou
Princip divadelní hry jednoho z našich nejvýraznějších výtvarných umělců střední generace - Jána Mančušky je zdánlivě jednoduchý a naznačuje jej už název: Hra pozpátku. Po pravdě řečeno, není přesný. Herci-tanečníci na jevišti se sice němě pohybují jako ve filmu puštěném od konce, ale proti nim se vine tentýž příběh z úst vypravěče usazeného mezi diváky v běžném časovém sledu.
Právě na střetu paralelních časů příběhu je hra postavena. Jednotlivá místa vyprávěného a viděného spolu většinou nekorespondují, ale jsou až provokativně dosažitelná, protože ta nejvzdálenější od sebe dělí sotva čtyřicet pět minut.
Divák se stává součástí Mančuškovy konceptuální hry hned na začátku a navíc celkem vtipně rozpačitým způsobem, protože na jevišti se začíná děkovačkou. Tu spolu s ostatními nejistě „odplácá", aby nebylo trapno. To ho ostatně čeká pro změnu na konci, kdy by tleskat chtěl, ale není komu. Herci se prohrají k začátku a pak už se z logických důvodů na jevišti neukážou.
Právě čas - je tady tím nejzásadnějším komponentem. Hlavní hrdina B..., který hledá člověka, jenž má jmenovku na dveřích bytu společně s ním, se snaží vpravit do minulosti, aby se na svého spolubydlícího rozpomněl a mohl napravit svou chybu. Jeho partner (on/ona) mu chybí a jeho nepřítomnost ho deprimuje.
Tak jako B... se do minulosti noří během celé hry i divák. Ten se pro změnu snaží úporně si vštípit do paměti gesta herců tak, aby si je dokázal vybavit ve chvíli, kdy si k nim bude moct dosadit korespondující text, ale při tom mu utíkají slova vypravěče, který žene děj neúprosně dál. Nachází se tak ve stejném zmatku a nejistotě jako protagonista příběhu a stejně jako on fyzicky pociťuje i všeobjímající absenci souvislostí.
Začátek, konec a „teď" tu splývají a stírají svůj význam - čas je víc než kdy jindy Borgesovou zahradou, ve které se cestičky rozvětvují. To vše ve jménu slova. Ostatně v celé hře není nic fyzičtějšího něž právě ono. Také veškerý děj se točí kolem nápisu na jmenovce, která je i pointou příběhu. Slovo je tady velkou neznámou, smyslem života, podstatou existence, vědomím souvislosti, hybatelem děje. Krádež mobilu, policejní výslech, samomluva, ne/oslovení v klíčovou chvíli - všechno se týká komunikace.
Hra neuchvátí scénou, protože ta je minimalistická a tvoří ji pár základních rekvizit, hudební doprovod absentuje, herecké výkony, které de facto „jen" naplňují daný princip, stírá efekt zpátečky. Ten spolehlivě ozvláštní i tak prosté věci jako je chůze po schodech nebo potřesení rukama. Hlavní a jediná věc, která tu vládne, je - stejně jako u výtvarných realizací Jána Mančušky - koncept. A dělá to tak prostě a přitom dokonale, že má člověk o čem přemýšlet ještě cestou domů.
Tím spíš, že stejně jako ne každé slovo - tak ani každý děj nemusí nutně představovat palindrom.
Radek Wolhmut, Týden
Hra pozpátku: Divadlo jako deskriptivní geometrie
Ján Mančuška, dnes sedmatřicetiletý konceptuální umělec slovenského původu, patří k nejčastěji v zahraničí vystavujícím českým umělcům (od svých šesti let žije v Praze). V jeho tvorbě se prolínají různé umělecké obory – výtvarné umění, literatura, film, divadlo.
Vedle happeningů, výstav a instalací se pouští i do divadelních textů a jejich inscenací. Taková je i jeho Hra pozpátku, již ve světové premiéře uvedl 6. září 2008 v Královském divadle v Kodani. Česká premiéra se však konala až minulou neděli v pražském Divadle Archa. Jde o divácky náročnou produkci s pěti tanečníky na otevřeném jevišti a jedním vypravěčem.
Samotný text lze zařadit do proudu filozofujících děl Franze Kafky, Virginie Woolfové či Jorge Luise Borgese. Autor sám se hlásí k přednímu představiteli nového románu Alainu Robbe-Grilletovi a k postmodernistovi Michelu Houellebecqovi. Mančuškův text se zabývá několika banálními okamžiky v životě hlavního hrdiny, kdy mu byl například ukraden mobil nebo kdy se probudil sám ve svém bytě, navštívil sousedku, a které se rozhodne vrátit zpět a prožít jinak.
Mančuška zkoumá jazyk, logiku posloupnosti děje a vnímání reality. Narušuje je a kubistickou metodou střihů, posunů a cyklických návratů v čase nabízí jiné vnímání nejen času, ale především reality jako takové. Příběh i autorovy úvahy slyší divák v reálném sledu, akce na jevišti ale probíhají pozpátku. Začíná se děkovačkou a končí začátkem. Jsou místa, kdy se časy a děje protínají, vesměs ale divák slyší, co se stalo, a vidí, co se stane.
Herci se po celé představení pohybují „pozpátku“. Mlčí a tančí. Je to, jako bychom sledovali tajemné divadlo, či Inovátor. Ján Mančuška ve svém autorském projektu Hra pozpátku opět potvrdil pozici výjimečného umělce mezinárodních kvalit možná svůj vlastní sen. Navenek jde o chladné, vykonstruované představení připomínající výkresy deskriptivní geometrie – půdorys, bokorys, en face a profil. Naštěstí představitel hlavního hrdiny (autorovo alter ego), zkušený performer Ondřej Lipovský prokázal nejen stylovou přesnost, ale připojil k ní i smysl pro absurditu a cit. Své akce provádí s jistým nadhledem a ironií. Zbytek tanečníků však tvoří jen jakýsi bezduchý pohybový ansámbl přesouvající se z místa na místo a simulující vyprávěné situace. Vynikající je ale Roman Zach jako vypravěč. Je stylový, rytmicky přesný, naléhavý. Mančuškův text v jeho podání je skoro hudební skladbou.
Hra pozpátku je svým způsobem divadelní extrém. Není pro každého a není jednoduché ji na první poslech a při první návštěvě zcela pochopit. Mnohé mu unikne, něco jej mine. Je třeba zapojit nejen emoce, ale především mozek. Jako při každém experimentujícím, intelektuálně zaměřeném umění. Je nutné se k němu vracet, koncept rozebírat a text a situace domýšlet. Jako díla Kafky, Woolfové či Houellebecqa. Je dobře, že se takové projekty objevují nejen v cizině, ale nyní – konečně – i na prestižních scénách u nás.
Vladimír Hulec, Divadelní noviny
Mančuška ve světě za zrcadlem
Známý výtvarník a držitel Chalupeckého ceny Ján Mančuška uvedl v pražském Divadle Archa českou premiéru své hry, jejíž podstatou je sama hra. Hraje se v ní totiž pozpátku.
Divadelní hra Jána Mančušky obrací čas opačným směrem. Experiment zápolí s nejednoduchou srozumitelností, což se ovšem u představení založeném na cestování v čase dá předpokládat. Ján Mančuška patří dnes k nejrespektovanějším výtvarným umělcům v České republice, i když jeho výstavní frekvence doma není nikterak závratná. Mančuškova díla sice bývají součástí významných skupinových přehlídek, za posledních osm let měl ale v Čechách jen jedinou samostatnou výstavu. Souvisí to s jeho zahraničními závazky, kterých má jako málokterý domácí umělec. S Mančuškovou prací se tak dnes daleko spíš než v Praze setkáme třeba v New Yorku nebo Hamburku. V současnosti jeho samostatná výstava probíhá v galerii Georg Kargl Box ve Vídni.
Ten, koho hledáš, jsi ty Zdánlivá vzácnost Mančušky v českých galeriích ovšem vyplývá i z postupného posunu, který v jeho práci nastal. Jestliže ještě před deseti lety vytvářel především obrazy, objekty a instalace - tedy zavedené žánry výtvarného umění - dnes k těmto tradičním výrazovým prostředkům přidává i experimentální literaturu, film a divadlo. Jako výsledek Mančuškova zájmu o průniky uměleckých druhů můžeme vnímat i jeho Hru pozpátku, jejíž česká premiéra proběhla v neděli v Divadle Archa.
Experimenty s možnostmi tradičního vyprávění se datují minimálně od Mančuškova díla Asynchronní historie z roku 2004. Prezentuje se v galeriích, ale v zásadě jde o mikropovídku v podobě jakési "čtecí" sochy. Jistá událost je nahlížena z perspektivy jejích různých účastníků. Napsané verze těchto jednotlivých příběhů jsou vyřezány z hliníkových písmen, která jsou navléknutá na kovová lanka napnutá přes výstavní prostor. V klíčových bodech příběhu se řádky jednotlivých vyprávění kříží. V nich můžeme "přesednout" do verze jiného účastníka. Průběh vyprávění tak čtenářův pohyb v prostoru a jeho rozhodnutí v místech "výhybek". Možnosti multinarativních postupů Mančuška přenesl i do filmu. Film lze vnímat jako pás sloužící k záznamu pohybu a času, který lze pustit popředu i pozadu. Nebo třeba v počítači zpřeházet jeho jednotlivá políčka v dokonalý časoprostorový zmatek, jak to Mančuška udělal u jiného svého díla. Střih filmového záznamu se v době digitálních technologií stává disciplínou, ve které mohou zvláštní zalíbení nalézt umělci zvyklí pracovat s prostorovými posloupnostmi. Tak jako sochař organizuje plastické prvky v prostoru, může střihač podobným způsobem řadit scény v čase.
Představení Jána Mančušky Hra pozpátku je postaveno na zdánlivě jednoduchém principu: herci se po jevišti pohybují důsledně pozpátku, asi jako ve filmu, který je puštěn od konce dopředu. Večer tak začíná děkovačkou, při níž se herci pohybují zvláštně trhavým pohybem a jedné z hereček je odebrána kytice, místo aby ji dostala. Současně vypravěč předčítá příběh, který plyne přirozeným směrem, tedy jakoby "proti" směru toho, co se odehrává před diváky. V příběhu sledujeme hrdinu, v jehož životě došlo ke ztrátě drahé osoby. Rád by se proto vrátil v čase a svou chybu, jež ke ztrátě vedla, napravil. Přihlásí se do experimentu slibujícího cestování v čase. Chaos, jenž experiment rozpoutá, vede ke zjištění, že ztracenou osobou může být sám vypravěč příběhu.
Tři čtvrtě hodiny je rozumným kompromisem Připomíná to časové smyčky a paradoxy ze sci-fipovídek Phillipa K. Dicka, ovšem dovedené do extrému důsledným zpětným tempem hry. Komentář plynoucí kupředu a herecká akce pozpátku se přitom v některých okamžicích protínají. Tušíme však, že je to jenom tím, že jednotlivé scény hry jsou zrcadlově uspořádané. I divák si v těchto okamžicích přeje ovládat čas a mít možnost pustit si záznam herecké akce z představení pozpátku a srovnat si, zda je takto také synchronní s vyprávěným textem. Ten bohužel trpí jistou mnohomluvností a neusnadňuje udržet divákovu pozornost při paralelním vnímání dvou protichůdných časových proudů. Čtyřicetiminutová délka představení je rozumným kompromisem, jak dlouho lze v podobné časové schizofrenii vydržet.
Hra pozpátku si svou premiéru odbyla již před dvěma lety v Kodani. V českém nastudování hrají Petra Hauerová, Veronika Kacianová, Lotte Nouwkens, Miroslav Kochánek a Ondřej Lipovský, vypravěčem je Roman Zach.
Tomáš Pospiszyl, Lidové noviny
Chci ukázat, proč se obklopujeme fikcí
Výtvarník a performer Ján Mančuška (* 1972), který se v posledních letech výrazně prosadil i v zahraničí, uvede příští neděli v Divadle Archa svůj projekt Hra pozpátku.
Nejde jen o originální prolínání divadla a výtvarna, ale také o pohrávání si s opačným sledem událostí, které projekt staví proti sobě ve vzájemném zrcadlení.
* LN Jak vznikla myšlenka Hry pozpátku?
V roce 2007 jsem byl pozván na výstavu Made in Germany, která sledovala současnou výtvarnou scénu v Německu i v zahraničí. Připravil jsem videoinstalaci, která už pracovala s myšlenkou pohybu pozpátku. Ten je ale ve videu běžnou věcí, existuje zde jednoduchá funkce hraní záznamu pozpátku: rewind. To se týká nakonec všech audio-vizuálních médií. Tehdy mě napadlo, že idea pohybu zpět by byla daleko silnější, kdyby ji předváděli živě herci. V té době jsem se měl zúčastnit mezinárodní výstavy U-Turn v Kodani, kde jsem mohl vytvořit nový projekt. Navrhl jsem jim Hru pozpátku. Pomohli mi sehnat peníze a zajistili jak produkci, tak spolupráci s Královským divadlem v Kodani. Představení se hrálo na jeho experimentální scéně Takkelloftet.
* LN V Kodani jste měli úspěch?
To se umělci těžko posuzuje. Pro mě bylo důležité to, že jsem se díky spolupráci s choreografem Arim Rosenzweigem a ostatními umělci napojil na místní divadelní a taneční scénu. Představení se hrálo v době, kdy se výstava otevírala, takže jsme měli dost mezinárodní publikum.
* LN Co vás zajímá na hře s časem, proč stavíte proti sobě vyprávění v normální časové posloupnosti a obrácený sled děje?
Téma času je v mojí práci přítomné už delší dobu. Zpracovával jsem ho jak ve svých textových instalacích, tak v těch novějších filmových. Inscenace je postavená tak, aby si publikum oba opačné směry vyprávění muselo poskládat po představení v paměti. Je to pro mě ideální způsob sdělení. Místo abych diváky omámil spektakulární podívanou, chci je pobídnout, aby se spolupodíleli. Lákala mě možnost simultánního setkání vyprávěného děje a akce v opačném sledu. V představení je jeden moment, kdy hlavnímu hrdinovi kradou telefon. Opačně je ale krádež darování. Tato možnost představit konkrétní situace v jejich významových protipólech je podle mě velmi silná. Aby to bylo možné, musel jsem vybudovat příběh tak, aby měl zrcadlovou strukturu a všechny situace se v ději opakovaly.
* LN Hra pozpátku má tedy něco jako konkrétní děj, příběh?
V hledišti sedí herec a vypráví příběh, který jsem napsal. Na jevišti je pět tanečníků, kteří hrají stejný děj, ale v opačném sledu, tedy pozpátku. Veškerý pohyb herců na pódiu se uskutečňuje v opačném směru. Představení se otevírá scénou, kdy vypravěč přednáší text o tom, co to je začátek, jak se dá v příběhu stanovit. Ve stejnou chvíli tanečníci předvádějí děkovačku, kterou se tradičně představení uzavírá. Hned od začátku jsou jasně představené oba směry děje. Hlavní hrdina udělal zásadní chybu v osobním životě a trpí utkvělou představou, že svou chybu musí napravit. První polovina děje se odvíjí lineárně až do chvíle, kdy se rozhodne vrátit v čase. Vrací se tedy hlouběji do minulosti, na místa děje, která se již v příběhu odehrála, aby chybu napravil, ale pokaždé selže. Vše se tedy v příběhu stane dvakrát. Moment vracení se v čase objasňuje zpětný pohyb a zároveň umožňuje pracovat se simultaneitou mluveného slova a akce v opačném sledu. Až po představení si diváci mohou v paměti srovnat akci s místem příběhu, ke kterému ta která akce skutečně náležela.
* LN Co jste touto koncepcí sledoval?
Je tu několik rovin. Jedna se týká otázky, jakým způsobem lze budovat příběh a charaktery, které se v něm objevují. Další rovina zkoumá, jak pracuje naše paměť a do jaké míry to souvisí s budováním příběhu jako takového. Zásadní je ale pro mě analýza pohybu a orientace v prostoru. A každá z těchto vrstev bytostně souvisí s disciplínami, které představení spojuje, divadlem, výtvarným uměním a tancem.
* LN Připomíná to až jakýsi živočichopis, zkoumání člověka a jeho "podivných" zvyklostí, jež sám ani nevnímá. Šlo vám i o tohle?
Často používám metodu dekonstrukce. Například v klasickém dramatu se charakter hrdiny vytváří několika na sebe navazujícími vrstvami. V mé inscenaci jsou tyto vrstvy rozdělené. Studují se zvlášť. Na pódiu se vyskytují tanečníci, vystupující jako postavy příběhu, ale jejich repliky zaznívají ústy herce na druhé straně divadla. Angažmá postav v ději a jejich vývoj se navíc na jevišti odehrávají v opačnou chvíli a opačným směrem než ve vyprávění. Myslím, že současná společnost se permanentně obklopuje fikcí. A tento způsob práce může ukázat, na jakých principech a proč se tak děje. Podobně je to v rovině pohybu. Každá akce má určitou logiku vývoje. Tu ale v běžném životě moc nevnímáme, podléháme spoustě návyků, které nám znejasňují význam našeho chování. Prostě je děláme. Pokud se ale pokusíme vykonat pohyb naopak, je nutné ho analyzovat, protože jde o absurdní činnost, která vlastně nedává smysl.
* LN Jaký máte jako výtvarník vztah k divadlu?
Obecně se ve výtvarném umění vztah k divadlu hodně proměnil. Například použití gesta bylo v 90. letech těžko představitelné, a teď se najednou stalo důležité. Ale používá se jinak, než je tomu v klasickém divadle. Používá se jako citace. Dokonce bych řekl, že jako určité politikum. Pro mě gesto nahrazuje, nebo umožňuje autenticitu. V souvislosti s mezinárodní uměleckou scénou je tohle problém. Lokální kontexty jsou těžko srozumitelné, někdy dokonce stojí proti sobě.
* LN Odkdy se tomuto typu tvorby věnujete a co jste ještě realizoval?
Performancí se zabývám poměrně krátkou dobu. Před třemi lety jsem v pražském kině Světozor připravil hru s názvem Jestli je na mně něco dobrého, jsem to jen já, kdo to ví. V Roxy/NoD jsem pak udělal performanci Ten druhý s podtitulem Požádal jsem svoji ženu, aby mi začernila místa na těle, která si nevidím, která zkoumala meze lidské identity. Tato práce je známější spíše v podobě fotoinstalace. Loni v létě jsme s Janem Lepšíkem a Lenkou Vítkovou připravili v rámci festivalu performance Místo a formule pořádaným GASK v Kutné hoře moji zatím poslední věc tohoto typu, kterou jsem nazval Občanská činohra. Uvidíme, co se mi podaří zrealizovat dál.