Dítě 2.0 (import/export)
většina z nás má děti. Jeden úplně malé, druhý trochu větší, třetí dospívající, čtvrtý odrostlé, pátý je v očekávání. Děti milované, křehké, nevědomé, drzé, hravé, bezbranné. Pokud se od nich vzdálíme dobrovolně – odpočíváme. Pokud se vzdálíme nedobrovolně – trpíme. Být pyšný na dítě není hřích, na to dám ruku do ohně.
Prožil jsem dětství pětkrát, a tak vím, o čem mluvím. První bylo mé, druhé a třetí mých dospělých synů, čtvrté intenzivně prožívám s mým malým synem a pátá bytost je dítě komuny, náš stařeček festival. Jsem lehce unaven a šťasten, jako táta. A dnes– díky nejstaršímu synovi – jsem se stal šťastným dědou.
Narodil jsem se v roce 1968. V temném okamžiku naší historie, kdy jsem vnímal jen zvuky a tvary, uteklo za hranice naší země 80 – 90 tisíc Čechoslováků. A když mi bylo 20 let, tak už to bylo o dalších 130 tisíc více. Za 40 let okupace imigrovalo do zahraničí 220 tisíc Čechoslováků. V té době měla „vyspělá západní“ Evropská unie 12 stálých členů. Takže pokud dobře počítám, tak teoreticky každý stát bez mrknutí oka přijal 18 tisíc Čechů a Slováků.
V roce 1996 jsem v poválečné zóně v Bosně a Hercegovině převážel svým autem dva kluky – děti, kteří dezertovali z armády. Chtěli žít a nechtěli vraždit. Převezl jsem je z jedné strany hranice (čti bojové linie) na druhou. V našem autě byl jen smrad, ticho a strach. Poprvé v životě jsem pašoval lidi přes hranice. Ti kluci si chtěli zachránit život, jelikož tam, kde byli nuceni vraždit, žít nechtěli. Hrozilo jim doživotní vězení, ne-li trest smrti. Doufám, že jsou dnes tátové a svým dětem nevyprávějí děsivé příběhy, ale veselé bosenské pohádky o dráčku pod Mostarským mostem!
Ve stejném roce – o pár měsíců později – jsem pozval na náš 1. ročník festivalu děti – teenagery z utečeneckých lágrů z bývalé Jugoslávie. Dokumentární inscenace byla pro mnohé možná naprosto naivní, ale přesto pravdivá a krutě autobiografická. Ta děcka žila více než rok v utečeneckém lágru bez rodičů a bez svých blízkých za nesnesitelných podmínek. Ti, co přežili, vytvořili inscenaci, kterou jsme jako první zahraniční festival pozvali. Byl to zásadní impuls pro budoucnost našeho festivalu!
A v návaznosti na zmíněnou inscenaci jsem si – v té době – do svého deníku napsal toto:
Hoří ti dům
utíkáš předem
utíkáš zadem
utíkáš horem
utíkáš dolem
utíkáš přímo
utíkáš mimo
utíkáš krátce
utíkáš dlouze
utíkáš přesto
utíkáš přece
utíkáš ohni
utíkáš k řece
V roce 1996 přijala Česká republika 23 tisíc uprchlíků z bývalé Jugoslávie bez naprostého zájmu medií a společnosti. Bylo mi z toho do breku a to doslova a do písmene! Zemi, která byla našim turistickým rájem, jsme naprosto odepsali. Nicméně solidarita přeci jen v té době ještě zafungovala.
Píše se rok 2015 a my slavíme 20 let. Pozvali jsme za ten dlouhý čas více než 170 zahraničních umělců ze všech koutů světa. Umělce introvertní, excentrické, vysoké, malé, tlusté, černé, žluté, bílé, pihovaté, kudrnaté… a dokonce jsme měli i jednoho Eskymáka, který mluvil s moravským přízvukem. Náš festival vznikl s dobrou vírou, že budeme do naší země zvát umělce, kteří rozšíří obzor v naší monokulturní a monoetnické společnosti. S vírou, že naše okolí – bude-li chtít – pozná a pochopí odlišnou kulturu, jiné návyky, mravy a s tím spojenou uměleckou expresi.
Píše se rok 2015 a my slavíme 20 let. Zmatení a v deziluzi. Téměř všichni spoluobčané mlčí a jakoby nic pracují dál na svých zahrádkách. Bohužel, mnoho vášnivých houbařů v letošním roce spáchalo mentální sebevraždu. Ale klima je naštěstí od přírody spravedlivé, a tak letošní počasí naopak zachránilo stovky vodáků před utonutím. Zázraky se dějí vždy a všude. A myslím si, že není nikdo, kdo by neměl, nebo nehledal postoj k současnému řešení situace v Evropě. Neexistuje okamžité řešení, není návod, ale rád bych se o jeden aktuální názor od známého slovinského filosofa Slavoje Žižeka podělil: „V této chvíli je na prvním místě, aby Evropa jasně potvrdila svůj závazek vůči uprchlíkům a zajistila jim důstojné zacházení a zabezpečení. Žádný kompromis tu nemá co dělat: velké migrační vlny jsou naší budoucností (…)[1]
Možná jsem napsal až příliš smutný úvod. Ale jinak to nejde. Odraz doby a okamžiku. Neklid a nestabilita. Znepokojení a nepřehlednost.
Inscenace, výstavy a všechny ostatní událostí na našem festivalu, reflektují současnost mnohem lépe, než naše texty v programu. Trváme pouhých devět dnů, a tak vám doporučuji – vezměte si týdenní dovolenou.
Vítejte na našem festivalu – kde střet kultur probíhá v míru, v divadle, i na baru – již 20 let.
Zůstaňte nám věrni… a oslavujte s námi.
Za Čtyři dny, Pavel Štorek
[1] Žižek, Slavoj: Žádné Norsko neexistuje. Z anglického originálu The Non-Existence of Norway publikovaného na webu London Review of Books přeložil Martin Vrba. Dostupné online: http://a2larm.cz/2015/09/zadne-norsko-neexistuje/