Loading...

Čtyři dny | Four days

Nevšechno

Výstava pro Desfourský palác

DENNĚ / Desfourský palác
Všední dny 16:00–22:00, so-ne 14:00–22:00
V den zahájení a v den zakončení do 24:00
Vstupné: 50 Kč
Komentovaná prohlídka 50 Kč (omezená kapacita)
Vstup na vernisáž 4. 10. zdarma

Vystavující umělci:

Bjørn Melhus, Lőrinc Borsos (Lilla Lőrinc + János Borsos), David Možný, Emília Rigová, Kateřina Štenclová, Darina Alster, Markéta Vychodilová + Ondřej Bezucha + Mia Milgrom + Dorota Vašíčková, Juraj Dudáš, Tomáš Kurečka, Lexa Peroutka + Nongkran Panmongkol, Michal Machciník, Adrian Altman + Olga Krykun, Klára Čermáková, Black Hole Generation (David Krňanský + Julius Reichel + Štěpán Marko + Roman Výborný), Radovan Čerevka, Martin Lacko, Anetta Mona Chisa + Martin Piaček, Jarmila Mitríková + Dávid Demjanovič, Roel van der Linden, Martin Kochan, Filip Kolychev, Vilém Kabzan, Jan Hladík, Šárka Koudelová, Jaroslav Kyša, Martin Kolarov, Jimena Mendosa, Ondřej Kopal, Marek Kvetán, Luboš Plný, Duna (Lenka Balounová + Ladislav Kyllar + František Svatoš), Boris Ondreička, Jana Doležalová, Matúš Lányi, Lea Petříková, Jozef Mrva, András Cséfalvay, Eva Škrovinová, Alžběta Říhová, Mark Divo, Martina Nosková.

Kurátor: Milan Mikuláštík

 

5.10. 17:00  +  12.10. 15:00
Kurátorská procházka Desfourským palácem s Milanem Mikuláštíkem

Každoročně je součástí festivalu 4+4 dny v pohybu prezentace vizuálního umění. Také letos zaplní labyrint místností v neorenesančním Desfourském paláci na Florenci obrazy, sochy, instalace, fotografie a videa od více než padesáti současných umělkyň a umělců z tuzemska i zahraničí. Název výstavy Nevšechno je reakcí na mnohoznačný slogan provázející letošní ročník festivalu – „Nikdo nemá nic“. Jak titul výstavy napovídá, expozice nemá jednotící téma, ale je kaleidoskopickým obrazem, v jehož fragmentech se odrážejí nejrůznější problémy a protiklady současného světa „na rozcestí“ s tušenou nemožností pojmout jej v jeho komplexitě.

Klíčem k výběru umělců pro letošní ročník byla snaha o vytvoření platformy pro setkání autorů různých generací, různých „scén“, zemí, osudů. Umění je zde vnímáno jako prostor plurality, respektu, vzájemnosti a spolupráce. Akcentována je tvorba uměleckých skupin nebo dvojic, představí se mimo jiné intermediální kolektivy Black Hole Generation, Duna či dvojice Mitríková–Demjanovič nebo Altman–Krykun. Účastní se však také několik výrazných uměleckých solitérů, například „akademický model“ Luboš Plný.

Jiným druhem solitérů jsou umělci a umělkyně pocházející ze vzdálených zemí, kteří se rozhodli pracovat a žít v Praze – například mexická sochařka Jimena Mendoza či všestranný nizozemský malíř Roel van der Linden, jenž se tentokrát prezentuje výjimečně jako sochař. Letošním specifikem je také významný podíl slovenských účastníků, namátkou loňská vítězka Ceny Oskára Čepana, angažovaná romská umělkyně Emília Rigová, Aneta Mona Chisa, Marek Kvetán, Radovan Čerevka nebo Martin Kochan. Mezi zahraničními hosty je třeba zmínit norsko-německého autora Bjørna Melhuse, který režíruje a produkuje hrané filmy, v nichž zpravidla ztvárňuje všechny role sám, ve Švédsku naturalizovanou thajskou umělkyni Nongkran Panmongkol či budapešťské duo Lörinc–Borsos.

Řada instalací vznikla jako reakce na specifický výstavní prostor historicky hodnotného, ale zchátralého činžovního domu, v němž se téměř organicky prolínají jednotlivé vrstvy architektonických úprav a designu z dob minulých. Podobným způsobem se v rámci výstavy chaoticky překrývají a do vzájemného kontrastu vstupují odlišné umělecké postoje, strategie. Spíše než odpovědi se vrství otázky – vedle estetických a formálních také politické a sociálněkritické, ekologické, duchovní, filozofické.

 

Kurátorský text 

V sedmdesátých letech 20. století se v americké sociologii zformovala nová vlivná teorie, jejíž doménou byla analýza globalizace a jejího impaktu na mezinárodní vztahy a kapitalistickou světovou ekonomiku. Základem „Teorie světosystému“ je celistvý pohled na geopolitické vztahy, diferenciace teritorií na jádrová a periferní a na to navazující kritika chronického vykořisťování chudé periferie bohatým centrem a kolaborující semiperiferií.

Tato nerovnost ve spojení s dlouhodobými výkyvy ekonomiky generuje vlny nestability, cyklicky se objevuje eroze sociálních vztahů, ekologické krize. Trend podle teorie v blízké budoucnosti vyústí v kolaps samotného kapitalistického světosystému. Ten se potom transformuje v systém nový – „bifurkuje“. Výsledkem může být jak pád do temnot chaotického barbarství, tak nový, spravedlivější, i když asi nikdy ne zcela dokonalý a spravedlivý systém. V každém případě je tento bod zlomu příležitostí k většímu zohlednění potřeb dlouhodobě exploatované periferie. Zakladatel a hlavní autor Teorie světosystému, osmaosmdesátiletý americký sociolog a ekonom Immanuel Wallerstein, zemřel před dvěma měsíci, ale některé jeho myšlenky a předpovědi plíživě nabývají na aktuálnosti.

Sledujeme v přímém přenosu úpadek unilaterární americké moci a formování staro-nových ekonomických a mocenských center v Asii. Labilita systému je přímo hmatatelná. Ve společnosti narůstá nejistota a nebezpečnost, žijeme ve společnosti rizik. Outsourcované techniky manipulace úspěšně zajišťují politickým reprezentantům depolitizaci demokratických mechanismů, pozornost občanů odvádějí k falešným a zástupným kauzám. Fenomény jako solidarita a demokracie selhávají tváří v tvář logice kapitalistické akumulace. Výsledkem je sociální nerovnost, rozdělená společnost, frustrace, nejistota. Stále častěji se objevují analogie s dekadentními periodami kolabujících impérií. V mediálním prostoru se periodicky střídají konzumeristické výzvy s chiliastickými litaniemi.

Krize upadajících center se zprostředkovaně projevuje také v semiperiferních a periferních oblastech. V roce 1518 vydal mladoboleslavský lékař Mikuláš Klaudyán první tištěnou mapu Čech. Kromě zemských znaků a šlechtických erbů je renesanční mapový list ozdoben figurálním motivem znázorňujícím formanský vůz, do kterého jsou z protilehlých stran zapřažena dvě koňská spřežení táhnoucí jej do různých stran – metafora nábožensky a politicky rozdělené společnosti. Aktuálnost pitoreskního výjevu je ironicky přiléhavá.

Ideologie nekonečného ekonomického růstu narazila na mantinely prostorově a energeticky limitovaného ekosystému. Ekologické problémy nabývají velmi konkrétních apokalyptických obrysů. Témata, která byla po mnoho let vyhrazena výstředním levicovým radikálům, jsou kooptována mainstreamem – a ten je svou hysterií vyprazdňuje. Těžko si představit řešení ekologických problémů v atmosféře zápasu velmocí o ekonomickou a technologickou dominanci. Ve frontě na vyšší životní úroveň přitom stojí miliony obyvatel globálních periferií. Ta ale bude stále více nedostatkovým zbožím. Nelidský stroj kapitalistického světosystému zatím běží, jako by se nechumelilo. Na světě není hlad proto, že bychom nedokázali nasytit chudé, ale proto, že nedokážeme nasytit bohaté.

Výstava Nevšechno je pokusem reflektovat z „perspektivy středoevropské semiperiferie“ latentní společenskou nestabilitu a její vliv na podobu současného umění. Odpovědí na složitou situaci je kaleidoskop témat, postojů, forem a uměleckých strategií. Ty se na výstavě vrství a proplétají podobným způsobem, jakým se v interiérech neorenesančního Desfourského paláce vrství rezidua nádherných historických fresek s prvky neobaroka a secese, architektonickými a designovými zásahy z druhé poloviny dvacátého století, často úsměvně amatérskými, ale také s památkami na předchozí dva ročníky festivalu 4+4 dny.

Klíčem k výběru umělců pro výstavu Nevšechno byla snaha o vytvoření platformy pro setkání autorů různých generací, různých „scén“, zemí, osudů. Umění je zde vnímáno jako prostor svobody, plurality, respektu, vzájemnosti a spolupráce. Akcentována je tvorba uměleckých skupin nebo dvojic: představí se mimo jiné intermediální kolektivy Black Hole Generation, Duna, dvojice Mitríková–Demjanovič nebo Altman–Krykun. Účastní se také několik výrazných uměleckých solitérů, například „akademický model“ Luboš Plný. Jiným druhem solitérů jsou umělci a umělkyně pocházející z často značně vzdálených zemí, kteří se rozhodli pracovat a žít v Praze – kupříkladu mexická sochařka Jimena Mendoza či všestranný nizozemský malíř Roel van der Linden, jenž se tentokrát prezentuje výjimečně jako sochař. Letošním specifikem je také významný podíl slovenských účastníků, namátkou loňská vítězka Ceny Oskára Čepana, angažovaná romská umělkyně Emília Rigová, Aneta Mona Chisa, András Cséfalvay, Michal Machciník, Marek Kvetán, Radovan Čerevka nebo Martin Kochan. Mezi zahraničními hosty je třeba zmínit ve Švédsku naturalizovanou thajskou umělkyni Nongkran Panmongkol či budapešťské duo Lőrinc–Borsos. Berlínský umělec Bjørn Melhus režíruje a produkuje hrané filmy, v nichž zpravidla ztvárňuje všechny role sám. V rámci doprovodného programu výstavy proběhne projekce jeho starších i novějších filmů, které tohoto pozoruhodného umělce podrobněji představí pražskému publiku.

Milan Mikuláštík