Čtyři dny | Four days

Denisa Václavová, Tomáš Žižka: Site Specific (recenze)

SITE-SPECIFIC JE OBJEVOVÁNÍ NETUŠENÉHO

19. května 2009, Lidové noviny

Rozsáhlá publikace Denisy Václavové a Tomáše Žižky se zabývá rozvojem divadelních projektů site-specific u nás po roce 1990.

Záběr knihy bohatě vybavené fotodokumentací je samozřejmě širší než pouhá chronologie divadla, performancí a jiných akcí, které se v posledním dvacetiletí odehrály v nejrozmanitějších lokacích od plenéru až po zdevastované industriální provozy. Jde o hlubší zamyšlení nad tímto novým typem produkce, která kříží několik uměleckých žánrů. Site-specific je nepochybně jedním z výhonků druhé divadelní reformy čili zjednodušeně snah vyjít z tradičního divadelního prostoru.

Fabrika, klášter i zoologická Termín site-specific se u nás začal používat v druhé půlce 90. let a převzali jsme ho z Nizozemska a Velké Británie. Pohybuje se na hranici výtvarného umění, zejména pak konceptuálního, divadla a hudby a pro leckoho bude překvapení, že jeho prapočátky tkví v 50. letech a odkazují k Vladimíru Boudníkovi. Po spíše osamělých akcích 70. let se začíná zvolna rozvíjet v atmosféře dohasínající normalizace (sympozium Terezín, Malostranské dvorky, Min Tanaka apod.). Po úvodní teoretické stati, která si všímá zkoumaného termínu z řady aspektů teoretických i historických, následuje vlastní náplň knihy. Tvoří ji pětadvacet projektů, které vznikly v různých podmínkách: jsou tu jednorázové aktivity uměleckých sdružení, kontinuální projekty, festivaly. Odehrávají se na nejrůznějších místech od kláštera v Plasích přes zoologickou zahradu po opuštěnou Vojtěšskou huť na Kladně. Knihu pak doplňuje přehledný letopis site-specific na našem území od roku 1949 až do současnosti.

Výběr dobře ilustruje rozvoj této inspirativní discipliny u nás, která má budoucnost, a to nejenom proto, že disponujeme dostatkem přízračných a poničených objektů. Díky prolínání uměleckých oborů totiž poskytuje nebývalou tvůrčí volnost, která vede k objevování netušeného. Větší část projektů je ryze autorských a možná je trochu škoda, že oživené nedivadelní prostory tvůrce málo motivují k originálnímu pojetí fixních textů.

HODNOCENÍ LN **** Denisa Václavová, Tomáš Žižka a kol.: Site specific
Praha, Pražská scéna 2008.

Jana Machalická

HLEDÁNÍ VÝZNAMU V PERIFERII

Art and Antique

Kniha Site specific je rekapitulací více než desetileté historie tohoto nového uměleckého fenoménu v naší zemi. Svojí komplexností, schopností osvětlit základní vlastnosti, pojmy, problémy i historii site specific, které mohou být pro někoho nesrozumitelné, a také množstvím shromážděného dokumentačního materiálu se může stát i dobrým úvodem do této oblasti pro nezainteresované, neznalé nebo snad i bázlivé.  Pro účastníky a pamětníky českých site specific projektů pak funguje jako kronika či sborník.

Jak z názvu site specific vyplývá (site – místo, poloha, stanoviště, umístění; specific – určitý, zvláštní specifický), je to umělecký projekt vytvořený pro konkrétní prostor a čas. Právě od tohoto prostoru či místa se odvíjí, reaguje na něj, je na něm závislý. V době globalizace, celosvětové unifikace života a ztráty intimnosti, tedy převahy ne-místa (non-site) nad místem, je návratem k zájmu o jednotlivce či malé sociální skupiny a o to, jak fungují v konkrétním místě a s místem, jaký má pro ně toto místo význam. Tím, že site specific nestaví bariéru mezi umělce a diváka, ale naopak se snaží o vtažení diváka do děje, může být aktuálnější a výstižnější v hledání odpovědí na řadu společenských otázek, než je tomu u zavedenějších uměleckých forem – tradičního divadla, založeného na protikladu jeviště-hlediště, či výtvarného umění, vytvářeného pro konformní galerijní prostředí. Site specific může být jakousi sociologickou sondou, pomocí při urbanistickém plánování a řešení veřejného prostoru nebo i upozorněním na blížící se společenský problém.

Zevrubnější osvětlení všech aspektů site specific přináší úvodní kapitola od Denisy Václavové s názvem Site specific – hledání jiného prostoru. Vedle detailního vymezení termínu site specific, které zahrnuje nejen jeho definici, ale i další pojmy a slovní spojení, v nichž se vyskytuje (site specific theatre, site specific art, site specific project/installation/sculpture atd.), možnosti jeho použití nebo jeho synonyma (např. umění místa, umění ve veřejném prostoru, umění specifického prostoru, urbánní divadlo, komunitní umění; site-art, art on location, artistic intervention, environmental arts/theatre/projects…), se zde autorka věnuje i historii a inspiračním zdrojům tohoto fenoménu. Je tak patrné, že site specific není produktem posledních let, nýbrž že jeho kořeny lze najít v revolucích a inovacích, které evropské umění zasahovaly po celé 20. století.

Kořeny

V uměleckých projevech šedesátých a sedmdesátých let 20. století se uskutečňují významné změny ve vztazích mezi umělcem, jeho tělem, místem, kde se nachází a tvoří, a divákem. Nejvýraznější z nich – land art, body art a umění performance a happeningu – jsou důležité i pro vývoj site specific. Land art vyvedl umělce ze zavedených prostor, rozšířil hranice umění co do umístění i materiálu. Tvůrci hledali a nacházeli nový vztah k přírodě, vnějšímu prostoru mimo civilizaci, která nás svým způsobem deformuje. Naopak body art se zaměřil na hledání nových prostor a dimenzí uvnitř nás samých, na poznávání vlastního těla a jeho možností a limitů. Osobní zážitky umělce – neopakovatelné, nezachytitelné a ve své původní podobě nereprodukovatelné – jsou často prezentovány formou velmi podobnou dnešnímu site specific. A podobně je tomu i u performancí a happeningů, které umělcům dovolily překročit dělicí čáru mezi uměním a životem a nezřídka i zapojit diváka „do hry“. Pro všechny tyto projevy je společný důraz na existenci uměleckého díla tady a teď, bez možnosti opakování, institucionalizování nebo komercionalizace.

Už kořeny site specific naznačují, že mu je vlastní jistá mezioborovost a schopnost přispívat do více oblastí lidské činnosti. Mezi ty nejvíce patrné a zároveň ty, do jejichž obrysů je site specific často zjednodušováno, jsou divadlo a hned za ním výtvarné umění. Typickým příkladem takové snahy o začlenění do tradičních uměleckých kategorií je odezva na některé práce Kateřiny Šedé, které jsou nezřídka (pravděpodobně kvůli jejímu výtvarnému školení) automaticky řazeny k výtvarnému umění. Přitom některé z nich, zejména projekt Nic tam není v moravských Ponětovicích, při němž autorka pro obyvatele vesnice sestavila přesný režim dne a přiměla je ho vykonávat, beze zbytku naplňují definici site specific (a autoři knihy je do tohoto kontextu také řadí).  Site specific má však také potenciál vyjadřovat se k architektuře (respektive urbanismu či památkové péči), sociologii či – v původním významu toho slova – k politice.

Výzkum na okraji

Největší část knihy shromažďuje podrobnou faktografickou dokumentaci jednotlivých významných site specific akcí v rozmezí let 1992 až 2008 i působení skupin, které je organizovaly a organizují.  Jednotlivé projekty jsou dokumentovány pomocí dobových písemných záznamů, korespondence, ohlasů v tisku či vzpomínek aktérů a především bohatého obrazového materiálu. Přední místo tu zaujímá činnost sdružení Čtyři dny a mamapapa, které jsou pravděpodobně našimi nejvýznamnějšími platformami site specific a z nichž také pocházejí autoři knihy Denisa Václavová (Čtyři dny) a Tomáš Žižka (mamapapa). Čtyři dny organizují od roku 1996 site specific festival 4 + (4) dny v pohybu, který kromě představení konkrétních uměleckých projektů oživuje staré, nevyužité či opomíjené pražské stavby. Podobně se i sdružení mamapapa snaží o zviditelnění míst, které unikají naší pozornosti – ať už jsou to industriální objekty či komplexy, které čekají na další využití (projekt Demolice v opuštěných halách ČKD v pražském Karlíně, Kladno Záporno v komplexu Vojtěšské huti na Kladně), historické stavby, jimž vinou naší lhostejnosti hrozí zánik (kapucínský klášter v Mnichově Hradišti, soubor Dientzenhoferových kostelů na Broumovsku) nebo městská periferie (dopravní uzel Vltavská v Praze). Volně se pohybují i v intelektuály zatracovaném světě konzumu (projekt Artes(t)co v obchodním domě Tesco v Praze) či městem často marginalizovaném venkově (symposium Tančící vesnice na statku Vojnarka v Trstěnici u Litomyšle).

Zájem o opomíjenou periferii v širším slova smyslu je site specific vlastní. Tomáš Žižka prý dokonce termín site specific nechtě zaměnil za side specific a na základě tohoto omylu ho vnímal jako to, co je na okraji, na periferii: „Připadalo mi to hrozně dobré, a tak jsem se s tím začal zaobírat. Vznikla tak moje vlastní reinterpretace a pak jsem byl překvapen, že se jedná o slovo site, tedy o místo, o plochu.“Chvályhodným výsledkem tohoto zájmu je, že site specific akce jsou pro mnoho míst jakousi vstupenkou do „lepší společnosti“. Nezřídka jsou pak staré budovy „znovu nalezeny“ a konvertovány k novým účelům. Bohužel se stává i to, že site specific jsou už jen labutí písní staveb odsouzených k demolici. Z obou těchto důvodů míst vhodných ke konání site specific, alespoň ve velkých městech, ubývá.

V roce 2002 se festival 4 + (4) dny v pohybu konal v kasárnách na Náměstí Republiky v Praze, které se po necitlivé rekonstrukci proměnily ve velké obchodní centrum. Tehdejší postřeh organizátorů zní v dnešní ekonomické krizi téměř prorocky a dává nám lehce masochistickou naději, že tomu brzo zase může být jinak: „Nakonec budou všechny obchodní centra opuštěný, až si lidi všechno nakoupěj, a my budeme dělat festival v opuštěných obchoďácích. Na to bychom se už měli připravit…“

Pro každého něco

Ačkoliv je kniha Site specific napsána a sestavena samotnými účastníky a tvůrci akcí, rozhodně nevyznívá jednostranně, není prvoplánově glorifikující. Zazní tu i pochybování a jistá skepse nad možnostmi jejich uměleckého přínosu (zejména z pera Miloše Vojtěchovského o sedmiletém tvůrčím setkávání v klášteře Plasy), zmíněny jsou i nedosažené cíle (zaniklé umělecké Centrum Broumov). Tyto pasáže spíše než k relativizování významu site specific přispívají k jistotě, že tyto aktivity u nás už dospěly do období své dospělosti, kdy jsou schopny více méně objektivně reflektovat samy sebe a jsou si vědomy i svých úskalí.

Texty zajímavým způsobem doplňuje grafické řešení Markéty Kinterové, které zvýrazňuje některá klíčová sdělení. Milovníky filosofičtějších vhledů do problému mohou uspokojit závěrečné eseje, aktivnější čtenáře psychohra, analytiky přehled důležitých dat od padesátých let 20. století dodnes a zájemce o další studium tématu výběr z literatury. Pokud tedy budeme souhlasit s tvrzením, že neznámé znamená často nezajímavé, nepochopitelné nebo dokonce nebezpečné, pak je kniha Site specific vhodným průvodcem na cestě za zájmem, porozuměním a odvahou i mezi dosud nezainteresovanými čtenáři.

Mariana Holá, Art and Antique

SITE SPECIFIC

ERA 21

Graficky zdařile upravená kniha Site Specific je jakýmsi deníkem těchto akcí v České republice s úvodním vymezením hranic knihy. Soustředí se na porevoluční, převážně s divadlem související projekty, které se odehrávají v netradičním, mnohdy nedivadelním, prostoru. Sami pořadatelé zde popisují jednotlivé projekty za doprovodu mnoha černobílých fotografií, nejedná se tedy o kritiku či jiné hodnocení, spíše o zaznamenání akce samotné. Pořadatelé nacházejí, otevírají a oživují akcí prostory, které my architekti na objednávku movitých investorů přepracováváme, někdy ne příliš úspěšně. Zprostředkovávají účastníkům (přesněji než divákům) poslední duši místa a to někdy a někde doslova.Připomeňme nemalé a neúspěšné úsilí provést Site Specific v nyní již zcela zdevastované budově nádraží Vyšehrad. Budova zchátrala a nyní je v rukou soukromých investorů včetně přilehlých pozemků za směšnou částku. Škoda nejen pro původního majitele, ale i pro současného i pro veřejnost. Co může být lákavějšího (pro investory, obce, podnajímatele) než zviditelnění místa a nacházení jeho potenciálu? Bohužel v našich podmínkách platí, že vše atypické je špatné, ulpíváme jako společnost na vodách popu a to včetně architektury. Porovnávat naši krajinu s Holandskem, tak jak je v knize často zmiňováno,cať už vzhledem k chování investorů, jejich vkusu, stavěné architektury či vstřícnosti ke kultuře by bylo jen k pláči. Pořadatelům Site Specific patří velký dík za neutuchající snahu vyvést divadlo, akci či výtvarná díla do kontextu s místem, tak jak se o to vždy snaží i architektura. Ta ať už místo přiznává či neguje, vždy se k němu nějakým způsobem vztahuje. Site specific je tak jednou z mnoha analýz, kterou se architekti mohou při své tvorbě inspirovat. Vydejme se tedy raději objevovat,vykřesávat a vyhrabávat ducha místa, což je práce namáhavá a poctivá, na rozdíl od některých našich-architektonických-kreací…

A začněme úklidem a to nejen místa!

Marcela Steinbachová, časopis ERA 21

MÍSTA ČINU

časopis A2

Obrazotvorností člověka se promění pracovní prostředí v ocelárnách, na staveništích, v lomech, atp. v galerii rovnající se galeriím v běžném slova smyslu.
V. Boudník: Třetí manifest

Site-specific můžeme do češtiny přeložit jako „umělecký projekt vytvořený pro určitý čas a prostor“. Tento typ uměleckého vyjádření se u nás objevil na sklonku devadesátých let v návaznosti na vývoj divadla a výtvarného umění zejména v některých evropských zemích (Holandsku, Anglii, Francii, Německu a dalších). Umění začalo opouštět tradiční prostor: umělec či organizátor volil pro divadelní představení prostor zcela atypický a jeho hlavním tématem se stala práce s ním. Začalo hledání příběhu, který je v daném prostoru čitelný, a organizátor nebo umělec přitom rozhodoval, zda k místu bude přistupovat s respektem a pokorou, či naopak.

Prostor se v projektech site-specific stává médiem – nástrojem, se kterým se pracuje konceptuálně. Je kreativní možností, jak uchopit umění zcela jinak a netradičně. Akce jsou situovány do míst, kde je „neočekáváme“: do továren, na nádraží, do metra, tunelů, kostelů, zahrad, obchodních domů, jeskyní, na ulice, do kasáren, lesů, pivovarů, bank, příkopů, na hory, hrady, louky, lodě, parkoviště, zastávky veřejné dopravy, do vlaků či tiskáren.

Výběrem prostoru a působením v něm se lze vyjádřit k aktuálním společenským otázkám. Volba může mít estetickou nebo sociální povahu. Umístěním uměleckého projektu do čističky odpadních vod nebo do supermarketu umělec nebo jeho skupina nastoluje téma, se kterým se chce vypořádat. Místo, kde představení nebo akce probíhá, se vybírá pouze pro danou příležitost. Tvar, který pak pro konkrétní místo vznikne, je tedy specifický a nepřenosný.

Site-specific projekty nabízejí obvykle odlišnou koncepci vztahu jeviště – hlediště. Divák je často postaven před nějaký úkol, dostane svou roli. Někdy se stane samotným aktérem – činitelem celé události. Ocitá se ve stejném prostoru jako herec, svět hry, do kterého vstoupí, je také jeho světem, objevuje se zde tendence ke kolektivní hře, tak typická pro happening. Někdy se dá jen těžko rozpoznat, kdo je přihlížející a kdo aktér.

Sjednocení

Umění označované jako site-specific bylo inspirováno uměním land-artu. Od něj převzalo zaujetí prostorem vnějším. Od umění body-artu pak zájem i o prostor vnitřní. Východiska vedoucí umělce ze zavedených prostor mají však zřejmě počátky i v daleko ranějších sociálních projevech člověka, jimiž jsou rituály. Na nich můžeme sledovat vývoj vztahu mezi umělcem a prostorem, mezi umělcem a jeho vlastním tělem. Umělci land-artu pro svou práci objevili nové téma – téma veřejného prostoru, místa v krajině, místa ve městě. Dotvářeli ho, byl pro něj obrazem, sochou, plátnem. Umění zvané body-art zkoumá lidské tělo jako neznámé místo, vidí smysl v nutkavé potřebě otevřít to podstatné a skryté: tělo jako artefakt, jako prostředník mezi myslí a bohem. Takový způsob uměleckého vyjádření je často i součástí výzkumu, který slouží pro přípravu projektů site-specific. Zážitky a poznání osobních limitů a omezení se použijí k dalšímu uměleckému vyjádření.

Také happening a performance se staly vývojovým krokem k tomuto umění. Tyto tendence na pomezí výtvarného umění a divadla již mají povahu akce. Nejde tolik o výsledek, ale o proces. Happening spojil výtvarné umění s divadlem, výtvarníky a divadelníky ve vzájemné hře. Site-specific sjednocuje vše – zájem umělců o vnější prostor, ve kterém žijí, o archeologii a historii prostředí, o vlastní tělo, aktivizaci diváka, absenci dělení prostoru na hlediště a jeviště, neopakovatelnost a autentičnost, mixování oborů, využívání nových technologií.

Hledat, nalézt, zaplnit a opustit

K využívání industriálních prostor pro umělecké projekty přispěla zejména situace po druhé světové válce. Od šedesátých let se započalo s výstavbou nových výrobních objektů a staré, polorozbořené nefunkční budovy převážně na periferiích měst zůstaly ležet ladem. Velkoměsta zničená válkou stavěla budovy nové a zrenovovala pouze vhodné, lokalitou zajímavé a chráněné objekty. V některých případech nesprávným urbanistickým zásahem vznikly „mrtvé zóny“ a dříve využívaná veřejná místa tak ztratila svou původní společenskou funkci. Právě tam začala často vznikat divadelní centra: Teatro de Vita v Bologni, Kampnagel v Hamburku, Rote Fabric v Curychu atd. Při nich pak vzniklo prostředí pro site-specific akce.

Konkrétní důvody k využívání netradičních míst pro umění se liší geograficky, jsou dané tradicí a vyspělostí země a závisí na kulturně-politické situaci v jednotlivých zemích. Někde umělce na periferie, do opuštěných továren a vesnických stodol vyhostila nouze o místo.

Málo divadel a ještě otevřený, dosud pevně nestrukturovaný kulturní systém v sedmdesátých letech v Nizozemí vyvedl divadlo do alternativních prostor: putovalo po festivalech a různých akcích a hledalo si nové způsoby existence. Nizozemí má díky tomu silnou tradici uvádění site-specific projektů, představení se odehrávají v silech, skladištích, docích nebo přístavištích. Postupem času se site-specific díky stoupající popularitě souborů Beweth a Dogtroep dostal za hranice Holandska a inspiroval umělce v jiných evropských zemích.

Naopak ve Francii se staly tyto vesměs komunitní aktivity hlavním programem kulturní obnovy regionů, a nové využití pro opuštěné objekty, doposud stojící stranou zájmu, se hledalo za výrazné podpory města či obce. V Německu, převážně v důlních oblastech, které pozbyly svůj význam, vznikla řada kulturních ohnisek výtvarného umění, divadla a tance.

Divadlo a veřejný prostor v Česku

Také v českých zemích se objevuje tendence proniknout do veřejného prostoru, v divadelním prostředí však výrazně až na konci devadesátých let. Za jeden z nejdůležitějších site-specific projektů, který ukázal možnosti a inspiroval mnohé divadelní skupiny a umělce, se dá bezpochyby považovat akce občanského sdružení Mamapapa, nazvaná 3W – W3 wokno woda wítr, která proběhla v roce 1998 v útrobách staré kanalizační čističky odpadních vod v Bubenči.

K site-specific projektům byla využita řada industriálních lokalit: vedle zmíněné čističky také haly ČKD v Praze, kotelna Fišlovka v Karlíně, opuštěné prostory bývalé tiskárny v Opletalově ulici, tovární haly Vaňkovka v Brně, cihelna v Třešti, bývalá železniční zastávka v Plzni, starý holešovický pivovar v Praze, cihelna v Šáreckém údolí, objekt bývalé továrny na šunku v Holešovicích, budovy Typografie na Florenci a mnohé další. Objevila se nutnost vytvořit rezidenční prostory, které by umožňovaly dlouhodobější pobyt umělců na různých místech a podporovaly tak vznik netradičních uměleckých aktivit.

Uvedená místa se stala ohnisky site-specific projektů a tyto projekty se zároveň staly ideálním způsobem představení „nových míst“ odborné i široké veřejnosti. Uvádějí nás do souvislostí, jež jsou s místy spjaty. Ukazují nám, kde se právě ocitáme z pohledu architektury, archeologie, geologie, geo­grafie, ekologie i z dalších pohledů. Představují možnou budoucnost takového místa – vznikne zde parkoviště, supermarket, hřiště nebo kulturní centrum? A vysvětlují také historii těchto míst, často s pomocí staro­usedlíků. Upozorňují rovněž na témata, jež se k místu vážou – například na hrozící demolice, nebo potřebu recyklace. Poskytují příležitost ke spojení s lidmi, kteří v okolí takového místa žijí, pracují a odpočívají.

Denisa Václavová, časopis A2