We use cookies to enhance your experience. By continuing to visit this site you agree to our use of cookies. | More info | Accept

Čtyři dny | Four days

Zahraniční divadelní a taneční program

na festivalu 4+4 dny v pohybu 2018

Letošní dramaturgický koncept zahraničního divadelního a tanečního programu je záměrně postaven na různorodosti uměleckých přístupů v současném kosmopolitním světě. 23. ročník našeho festivalu tak představí zahraniční tvůrce a umělecké formace z Itálie, Kanady, Nizozemí, Belgie, Norska, Sýrie, Francie, Libanonu, Velké Británie, Austrálie a Maroka.

 

5. + 6. 10. 19:00 Divadlo ARCHA

Motus (Itálie): MDLSX

Centrální postavou výbušné psychedelické one (wo)man show je Silvia Calderoni. Oceňovaná excentrická italská divadelní a filmová herečka používá vlastní tělo, aby vyprávěla příběh o násilí, bolesti, zmatku a (sebe)přijetí. Vydává se na halucinogenní road trip za svobodou, v drásavé a dekadentní estetice sedmdesátek a osmdesátek experimentuje s DJ/VJ formátem, který jí pomáhá objevovat prostor mezi pohlavím a genderem, mezi fikcí a realitou v kaleidoskopickém queer vesmíru.

Silvia Calderoni těží ze svých zkušeností, literárních referencí (např. filozofických studií Judith Butler, Donny Haraway či Paula B. Preciada), hudebních a zvukových odkazů, aby strhla k diskusi o „otevřené sounáležitosti s rozmanitostí“. Konceptu, který se hluboce týká nejen jejího života, ale života nás všech, kdo vnímáme složitost současné Evropy i světa. „Změna, kterou potřebujeme, je tak velká, že je považována za nemožnou. Je tak intenzivní, že je považována za nepředstavitelnou. Ale nastane nemožné, nastane nemyslitelné.“ (Feminismus není humanismus, Paul B. Preciado) MDLSX je další autentickou sondou do společensky citlivé zóny jdoucí za hranice divadla, za hranice umění, jak jsme u souboru Motus zvyklí.

Soubor Motus založili historik ekonomie Enrico Casagrande  a socioložka Daniela Nicolò v roce 1991. Na scénu vtrhli v devadesátých letech s představeními, která využívala fyzický i emoční účinek a vždy předjímala a popisovala některé z nejkrutějších rozporů současnosti. Profil Motusu má řadu charakteristik: umělecká interdisciplinarita, překonávání hranic mezi uměleckými a společenskovědními obory, výzkum na poli nových technologií, nomádství, spolupráce s umělci nejrůznějších kulturních kořenů, inkluze… Ruku v ruce s divadelní tvorbou soubor vždy rozvíjel intenzivní program veřejných mítinků, workshopů, přednášek či seminářů, a to nejen na italských a světových univerzitách, ale i mezioborových festivalech.

Motus je držitelem mnoha světových ocenění a uznání: hned třikrát například obdrželi hlavní italskou divadelní cenu Ubu. Hráli po celém světě a několikrát vystupovali na významných světových festivalech (Under the Radar v New Yorku, Festival TransAmériques v Montréalu, PuSh Festival ve Vancouveru, Santiago a Mil v Chile, FIBA: Festival Internacional de Buenos Aires, Adelaide Festival v Austrálii nebo Taipei Arts Festival na Tchaj-wanu).  

Silvia Calderoni pracuje s Motusem od roku 2006 a je držitelkou mnoha cen včetně Ubu Award pro nejlepší italskou herečku či ceny Elizabeth Turroni. Za svůj výkon v MDLSX obdržela mimo jiné cenu na Dublin Fringe Festivalu a cenu pro nejlepší herečku na festivalu MESS Sarajevo. V roce 2012 na sebe upozornila v experimentálním filmu režiséra Davida Manuliho Legenda o Kašparu Hauserovi.

Italsky s českými a anglickými titulky.
Délka představení: 80 min.

 

 

6. 10.  20:30  + 7. 10. 20:00  Divadlo PONEC 

Manuel Roque (Kanada): Bang bang

Aktuální studie na téma překonávání sebe sama plná intenzivní tělesné práce a soustředěného sebezpytování. Tento hluboce osobní rituál podřízený mocné disciplíně rytmu a gravitace klade otázky o stavu a situaci současného člověka. Žádné vyprávění, žádné role či motivy, jen osamělé tělo ponořené do směsi závratě, utrpení a excitace.

Jen tělo mířící ze zoufalství a odporu ke svobodě a očištění. Diváci sledují kamikadze sólistu pohybujícího se po trajektorii, která má počátek v jednoduché konkrétní tělesné akci v prostoru a vede až k metaforám současného rytmu života. Performer tančí, dokud mu jeho konání dává v přítomnosti smysl, dokud na pozadí funguje důvěrné sdílení a sounáležitost s  publikem.

Přirozený umělecký zájem přivedl Manuela Roquea k tématům nerovnováhy, rozptýlených impulzů, nezřetelných oblastí, náhlých kolapsů a katastrof. Jeho umělecký přístup kombinuje poetiku minimalismu s fyzikou nečekaných zvratů, syrovost s virtuozitou, a přitom zdůrazňuje hluboce lidské aspekty existence.

Za dílo bang bang obdržel Manuel Roque v sezoně 2016/2017 Prix du Conseil des arts et des lettres du Québec (CALQ) a v roce 2017 Prix de la danse de Montréal.

MANUEL ROQUE spolupracuje jako performer s předními quebeckými choreografy (Marie Chouinard, Sylvain Émard, Daniel Léveillé ad.) a paralelně vytváří vlastní choreografické kusy.

Pozornost získal již svým prvním sólem Raw-me (2010) na festivalech Vue sur la Relève a OFFTA. V roce 2012 vytvořil s performerkou Lucií Vigneault duo Ne meurs pas tout de suite, on nous regarde. V roce 2014 prezentoval projekt In Situ. Představení Data mělo premiéru v roce 2015 na Festivalu TransAmériques (FTA) a následně se objevilo i na mnoha dalších místech po světě. Roque byl taktéž vyzván k účasti na kanadsko-evropském výzkumném projektu Migrant Bodies, v rámci nějž vytvořil dílo Matière Noire (2015). A následovala další: Aurora (2015) s absolventy École de danse contemporaine de Montréal; 4-OR (2015) v tanečním centru Tangente (Montreal) a jeho nejnovější sólové představení bang bang, jež bylo uvedeno v roce 2017 na Les Subsistances (Lyon), FTA a Festival June Events (Paříž).

Jazykově bezbariérové.
Délka představení: 50 min.

 

8. 10. 20:00 Divadlo ARCHA

Julian Hetzel (nizozemí): The Automated Sniper / Automatický Odstřelovač

Performativní instalace ironicky oscilující mezi dvěma vzdálenými póly – mezi uměním a válkou. Abyste mohli zabíjet, musíte se dobře dívat – stejně jako návštěvníci galerie.

Během historie se neustále zvětšuje vzdálenost mezi protivníky boje – pěstní souboje nahradily souboje s nejrůznějšími nástroji, od nožů se přešlo k mečům, kopím, lukům, poté ke střelným zbraním, bombám, letadlům, raketám a nakonec dronům.

Bojové drony jsou vyzbrojená dálkově ovládaná letadla, která umožňují uskutečňovat asymetrické válečné konflikty. Obsluha dronu sedí před obrazovkou v klimatizované místnosti na vojenské základně, daleko od dálkově řízené zbraně a daleko od nepřítele. Toho zabije stisknutím joysticku. Bum! Etika boje se postupně, ale zásadně mění. Už není možnost se bránit, protože protivník zmizel z bojiště. Zbabělec a hrdina je totéž.

Primárním nástrojem k ovládání dronů je zrak. Vidět znamená konat. Dívat se znamená zabíjet. Práce obsluhy dronu je virtuální i skutečná. Zobrazení není okamžité nebo opravdové, ale abstraktní a digitální. Přesto se děje v reálném čase. V Automatickém odstřelovači se na jevišti předvádí gamifikace násilí. Představení je bitvou a jeviště je bojištěm. Oko za oko, zub za zub.

Julian Hetzel se ve své tvorbě pohybuje mezi divadlem, výtvarným uměním, médii a hudbou. Jeho projekty mají politickou dimenzi i dokumentární aspekty. Narodil se v německém Černém lese, žije a pracuje v Utrechtu. Studoval vizuální komunikaci na Bauhaus University ve Výmaru a v roce 2013 získal magisterský titul z laboratoře pro nové formy divadla a scénického umění DasArts. Je také zakládajícím členem electropopové skupiny The Pentatones. V Praze se představil v rámci Pražského Quadriennale 2015 site-specific projektem Obstacle – Sculpting Fear. Za performanci Automatický odstřelovač získal prestižní nizozemskou cenu VSCD Mime Award 2017.

Anglicky s českými titulky.
Délka představení: 80 min.

 

9.10. 20:00 Divadlo Ponec

Benny Claessens (Belgie): Hello useless – for W and friends

Sólové představení, které přinese úlevu všem, kdo se potřebují zastavit, nadechnout a dostat čas a s ním i svůj život mimo veřejnou kontrolu. Claessens se ve svém neodolatelném osobním portrétu obloukem vyhýbá povinným položkám, jako jsou představy o správném postupu, znalosti, plnění očekávání, maximální výkon, struktura, smysl věcí apod.

Vtipně relativizuje hodnoty nastavené „bílým heterosexuálním konsenzem“ a na jejich místo rozkošnicky pokládá zbytečnosti – například umění, radost, úžas, sdílení. Dává si přitom načas. Je upřímný, důvěrný, živý a nadšený. Vytrhává věci z kontextu, jednoduše je prezentuje a navrhuje jiná řešení, jak vnímat situace a problémy. Žít se dá i bez kritizování, odsuzování nebo proklamací. Benny vrací divákům jejich čas, čas pozorovat, přemýšlet, cítit, zastavit se. Být jen tak – sami se sebou. Je to příjemné.

Benny Claessens posledních pár let v Münchner Kammerspiele spolupracoval s významným režisérem Johanem Simonsem, kterého následoval také do belgického NTGent. Mezitím vytvořil sólové představení v belgickém souboru CAMPO.

Benny Claessens (1981) je herec a performer. V roce 2003 studoval v legendárním Studiu Herman Teirlinck v Antverpách a poté byl do roku 2006 v angažmá antverpského divadla Toneelhuis, kde spolupracoval s režiséry Lukem Percevalem, Tomem Jansenem and Jossem De Pauwem. S režisérkou Sarah Moeremans a hercem Louisem van der Waalem vytvořil projekt Jachtkamp. Režíroval též svůj vlastní text Gollygosh no! For a second there I thought I was involved / Ježkovy oči, ne! Chvilku jsem si myslel, že se mě to týká!.

Od roku 2006 do roku 2010 pracoval jako nezávislý umělec v projektech divadla CAMPO (Gent), Kaaitheater (Brusel), les ballets C de la B (Gent), Ultima Vez (Brusel), Dood Paard (Amsterdam) a Schaubühne am Lehniner Platz (Berlín). Za roli v inscenaci Ritter, Dene, Voss divadla Dood Paard obdržel cenu Arlecchino Theatre Prize 2009 v Amsterdamu. Od roku 2010 do roku 2015 byl členem Münchner Kammerspiele, kde pracoval s režiséry Johanem Simonsem, Alvisem Hermanisem a Reném Polleschem. Hostoval v Deutsches Schauspielhaus Hamburg. Za svůj výkon ve filmu producentky Julie Kreuzer Bumpy night obdržel lobende Erwähnung na filmovém festivalu v Münsteru.

V roce 2013 vytvořil s Ristem Kübarem projekt Spectacular lightshows of which u don’t see the effect / Velkolepé světelné show, u kterých nevidíte výsledek. V roce 2015 pak s Janem Decortem představení Much dance.

Od roku 2015 je členem souboru NTGent. Účinkuje v Accattone (ve spolupráci s Ruhrtriennale) a De kersentuin (obojí režie Johan Simons), hostuje u Reného Pollesche ve Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz v Berlíně.

Jazykově bezbariérové.
Délka představení: 90 min.

 

10. 10. 20:00 Divadlo ARCHA

Becker/Langgård (Norsko): New Skin/Nová kůže

Na scénický koncert skladatelky Ingvild Langgård a scénografky Signe Becker lze nahlížet jako na hudební instalaci či uměleckou ceremonii, v níž se to minulé transformuje v budoucí. Inspirace nacházejí v mytologických příbězích o znovuzrození – jako například v tom o ženě, která sbírala staré kosti a zpěvem jim vracela život.

V logice snu, magii divadla, vibracích hudby a symbolice gesta objevují Langgård a Becker způsob, jak diváky navést k novému způsobu vnímání a přemýšlení, jak je inspirovat a otevřít novým možnostem projekce budoucnosti. Dílo se zamýšlí nad subjektivitou ve vnímání historie, kterou nedokážeme nahlédnout v reálných proporcích a fázích, a je polemikou s patriarchálním společenským systémem. Co když je patriarchát jen vsuvkou v širších, jinak uspořádaných dějinách? New skin je především hlasem žen, novým hlasem, který předpovídá procesy velkých změn.

SIGNE BECKER je scénografka a výtvarná umělkyně, spolupracovala s divadly Black Box Teater, Trøndelag Teater, Haugesund Teater, Rogaland Teater, Hordaland Teater, Dramatikkens Hus, Grusomhetens Teater, Teater Avant Garden, Baltic Circle Helsinki, Brageteatret či Dansens Hus. Od roku 2006 je scénografkou pro Verk Produksjoner a v roce 2015 reprezentovala Norsko na Pražském Quadriennale scénografie a divadelní architektury.

INGVILD LANGGÅRD je skladatelka a výtvarná umělkyně. Pod uměleckým jménem Phaedra vydala na avantgardním norském labelu Rune Grammofon dvě alba. Její umělecká a performativní díla jsou k vidění v národních muzeích, galeriích a prostorech (The Astrup Fearnley Museum of Modern Art, Kunstnerforbundet, Lydgalleriet, Akershus Kunstsenter, Pulse Art Fair (NY), Armory Show (NY), ØYA Festival, PIPfest Oslo, The Munch Museum, Henie Onstad Art Centre, Kunstbanken, TOU Scene, Lillehammer Art Museum či Haugar Vestfold Art Museum).

Jazykově bezbariérové.
Délka představení: 60 min.

 

11. 10. 20:00 Divadlo PONEC

Mithkal Alzghair / Compagnie hek-ma (Sýrie/Francie): Displacement/Přemístění

Na pozadí konfliktu dvou emocí se odvíjí choreografie syrského tanečníka a choreografa Mithkala Alzghaira. Na jedné straně naděje na záchranu v podobě útěku – na straně druhé sklíčenost z představy o nemožnosti návratu. Dílo, které má dvě části – Alzghairovo sólo a následně mužské trio –, vzniklo z analýzy dvou dynamik: nuceného pohybu a pohybu v omezení.

Přitom si autor kladl obecné otázky: Jak vypadá pohyb, který je nedobrovolný? Co se stane s tělem, které je nuceno zůstat nehybné? Celý koncept díla je hluboce zakořeněn v syrském kulturním dědictví, jeho tradicích a také v autentické osobní zkušenosti choreografa, v jeho příběhu. „Čekání před odjezdem, exil – to jsou věci, které jsem fyzicky prožíval. Musel jsem opustit území, které bylo vytvořeno komunitou, jíž jsem byl součástí, což znamenalo opustit zvyky, vztahy a závazky. Změna společenského a politického kontextu v mé zemi měla za následek nehody, mimořádné události, katastrofy, které mě donutily k fyzickému, emocionálnímu i intelektuálnímu pohybu.

Umělec použil krokový vzorec lidového tance dabke, který je typický pro celý Střední východ, a rozpracoval jej pomocí reálných i symbolických gest. Evokuje tím nejrůznější aspekty situace migrantů a zároveň touto transformací tradičního tance zdůrazňuje téma adaptace, budování nového kontextu, obnovy. Displacement vychází z konkrétního dědictví a přesahuje kulturní rozdíly, aby zkoumalo podmínky života v exilu. 

Mithkal Alzghair (1981) – syrský choreograf a tanečník. Jako dítě účinkoval v ochotnickém souboru ve vesnici, odkud pochází. Později se zapsal ke studiu divadla na  Higher Institute of Dramatic Art v Damašku, kde začal navštěvovat nově otevřené taneční kurzy. V Bejrútu se seznámil s evropskými tvůrci současného tance a nastoupil magisterské studium choreografie v ICI — centre chorégraphique national Montpellier. Poslední dobou spolupracuje s italským souborem In-Occula na evropském projektu CRACK. Představení Displacement vytvořil v březnu 2016 a získal za něj první cenu na mezinárodní soutěži Danse Élargie, kterou organizovala Théâtre de la Ville v Paříži a CCN de Rennes et de Bretagne.

Jazykově bezbariérové.
Délka představení: 60 min.

 

12. 10. 19:00 + 13. 10. 19:00 Divadlo ARCHA

NicolA Gunn (Austrálie): Piece for Person and Ghetto Blaster/Skladba pro člověka a střelmistra v ghettu

Co uděláte, když uvidíte na břehu kanálu muže odstřelujícího kameny nějaký cíl? A co uděláte, když zjistíte, že cílem je kachna, která sedí na vejcích? Jak zareagujte? Z této situace, která se skutečně odehrála, vychází akční scénická úvaha charismatické australské performerky. Bohatou asociativní formou postojů, vzpomínek, citátů a otázek se noří do úvah o hranici míru a konfliktu, o morálním relativismu, o složitosti etické intervence a skutečné funkci umění.

Je přitom neustále v pohybu. Kriticky a zároveň s komickým odstupem rozpitvává nesnesitelné rysy lidského chování, morální aspekty výchozí scény, s níž sama sebe odzbrojujícím způsobem konfrontuje. Pronášený text je doprovázen rytmickou elektronickou hudbou a složitou choreografií. Vrstevnatá performance plná vtipů a odboček, kritických a filozofických teorií osciluje mezi nadbytečným a nepatřičným, komickým a zvláštně dojemným.

Nicola Gunn – performerka, spisovatelka, režisérka a dramaturgyně. Od roku 2001 ve své tvorbě spojuje performanci, umění a antropologii a zkoumá křehkost lidské existence prostřednictvím podvratného humoru. Zabývá se výzkumem sociálně angažovaného umění a site specific praxe. „V poslední době… nahlížím na situace z morálního a etického hlediska, abych se stala milejším, lepším a chytřejším člověkem, říká o sobě. Je stipendistkou Australia Council for the Arts a programu Mikea Walshe. Absolvovala Victorian College of the Arts na univerzitě v Melbourne (umění ve veřejném prostoru a divadelní tvorba).

Anglicky s českými titulky.
Délka představení: 70 min.

 

12. 10. 20:30 Divadlo PONEC

Deborah Pearson (Velká Británie): History History History

Dokumentární divadlo pro milovníky filmů a pro každého, kdo se díval na obrázky svých předků příliš dlouho.

23. října 1956 přerostla poklidná studentská demonstrace v Budapešti ve spontánní celonárodní povstání proti komunistické vládě a hegemonii Sovětského svazu. Během střetů se sovětskými vojsky zahynuly desetitisíce lidí, stovky byly mučeny a popraveny. Následovala jedna z největších uprchlických krizí dvacátého století: z Maďarska odešlo až 300 tisíc obyvatel – včetně dědečka autorky inscenace.

Dědeček byl herec, který shodou okolností účinkoval v komedii o maďarském fotbalu, kde ztvárnil postavu národní fotbalové hvězdy Ference Puskáse. Premiéra filmu měla proběhnout v kině Korvín právě v den, kdy povstání vypuklo. Kino se ovšem stalo jedním z center povstalců…

Deborah Pearson fotbalovou komedii promítne po více než šedesáti letech, a to spolu se vzpomínkami scenáristy v exilu a lidmi, kteří se na filmu podíleli. Coby průvodkyně rodinnou historií, v níž hrají události v Maďarsku významnou roli, připojuje svoji perspektivu doplněnou o rodinné památky, útržky domácích rozhovorů a fotografie. Vzniká jiskřivá osobitá koláž velkých a malých dějin, která kombinuje úsměvné a bolestné a je nenásilným zamyšlením nad imigrací, útlakem a našimi osobními vazbami na historii.

Deborah Pearson je kanadskobritská spisovatelka, dramatička, performerka a autorka uměleckých projektů. Její dílo se objevilo v patnácti zemích čtyř kontinentů a bylo přeloženo do pěti jazyků. Nedávno publikovala divadelní hru The Future Show. Je spoluzakladatelkou britského uměleckého seskupení Forest Fringe. Deborah Pearson získala ceny jak za sólová představení, tak za svou práci s Forest Fringe, a to včetně tří Herald Angels, Scotsman Fringe First, Peter Brooke Empty Space Award a Total Theatre Award for Significant Contribution.

Spolupracuje s kanadským Volcano Theatre a britským Somerset House Studios.

Anglicky s českými titulky.
Délka představení: 90 min.

 

13. 10. 15:00 + 18:00 Centrum současného umění dox

Bouchra Ouizguen / Compagnia O (Maroko/Francie): Corbeaux/Vrány

Sugestivní pohybová instalace odkazující k dávným vzpomínkám a prvotním mystickým zážitkům marocké choreografky Bouchry Ouizguen. Za dlouhých nocí se v okolí Marrákeše pravidelně odehrávaly rituály Isawa a Hmadcha, které monotónními repeticemi rytmických vzorců za zvuku bubnů přiváděly účastníky do transu.

Jde o dávné dědictví, které komunitu spojovalo v hlubokých rovinách podvědomí a přinášelo pocit sounáležitosti, bezpečí a radosti. Inspirována dětskými zážitky, historií, pozorováním přírody a přesvědčením, že kultura její země se dá vnímat tělesně a přímo srdcem, vytvořila Bouchra Ouizguen půlhodinovou performanci, kterou uvádí mimo komfort divadla – ve veřejných prostorech, výstavních halách, galeriích.  

Dav černě oděných žen se pohybuje tiše prostorem až do chvíle, kdy jejich potlačované výkřiky a gradující záškuby těl vyvolají iluzi, že čas a prostor zmizely. Jsou jako hejno vran, z nichž ovšem choreografka snímá negativní konotace, které těmto ptákům přisuzuje západní kultura. Pro ni jsou vrány vysoce inteligentní stvoření se sofistikovanou společenskou strukturou a vyspělou vnitřní komunikací. V perské literatuře 9. až 12. století, o niž se Ouizguen také zajímá, zase objevuje společenský respekt k nespoutaným a svým způsobem moudrým projevům šílenců či k chování senzitivních a nekonvenčních žen.

Dílo bylo poprvé uvedeno před marrákešským vlakovým nádražím v roce 2014 během bienále současného umění, a to jako jednorázové představení. Díky úspěchu premiéry se poté objevilo i v dalších zemích – ve Velké Británii (Tate Modern), ve Francii (Centre Georges Pompidou), v Belgii, Německu, Libanonu či v USA.

Bouchra Ouizguen (1980) – marocká tanečnice a choreografka působící v Marrákeši, kde se od roku 1998 angažuje v rozvoji místní taneční scény. Je samoukem a od svých 16 let tanečnicí orientálních tanců. Mezi její rané experimentální projekty se řadí Ana Ounta a Mort et moi, které byly inspirovány kinematografií, literaturou a hudbou. Spolupracovala s francouzskými choreografy Mathilde Monnier, Bernandem Montetem, Borisem Charmatzem a Alainem Buffardem. V roce 2002 spolu s Taoufiqem Izeddiouem založila sdružení Anania. Vlastním  zájmem o společnost, výtvarné umění a popkulturu podněcuje ve své zemi zvukové, performační a video umění.

V roce 2010 obdržela od francouzské Society of Dramatic Authors and Composers (SACD) cenu New Choreographic Talent a speciální cenu poroty od profesionálních odborů divadelních, hudebních a tanečních kritiků za osvobozující Madame Plaza, kde na jevišti vystupovala se třemi umělkyněmi z Aitas.

V roce 2011 se podílela na sólovém vystoupení Voyage Cola s choreografem Alainem Buffardem pro Sujets à Vif na festivalu v Avignonu. V roce 2012 vytvořila představení HA! pro festival Montpellier Danse, které také hrála v Centre Georges Pompidou v Paříži. Toto dílo inspirovalo představení Corbeaux.

Jazykově bezbariérové.
Délka představení: 30 min.

 

více informací již brzy!